Elektrická synapse je typem synapse a je mechanickým a elektricky vodivým spojením dvou sousedících neuronů v synapsi, které se tvoří v úzké mezeře mezi pre- a postsynaptickými buňkami, známé jako mezerová křižovatka. V mezerových křižovatkách se buňky přibližují do vzdálenosti asi 3,5 nm od sebe (Kandel et al. 2000), což je mnohem kratší vzdálenost než vzdálenost 20 až 40 nm, která odděluje buňky v chemických synapsích (Hormuzdi et al. 2004).
Každá mezerová křižovatka (aka nexus junction) obsahuje četné mezerové spojovací kanály, které protínají membrány obou buněk (Gibson et al., 2004). S lumenovým průměrem cca 1,2 až 2,0 nm (Bennet a Zukin, 2004; Hormuzdi et al., 2004) je pór kanálu mezerové křižovatky dostatečně široký na to, aby ionty a dokonce i středně velké molekuly jako signalizační molekuly mohly proudit z jedné buňky do druhé (Kandel et al., 2000, str. 178-180; Hormuzdi a kol., 2004), čímž dochází ke spojení cytoplazmy obou buněk. Když se tedy změní napětí jedné buňky, mohou ionty procházet z jedné buňky do druhé, přenášet s sebou pozitivní náboj a depolarizovat postsynaptickou buňku.
Gap junction kanály se skládají ze dvou hemi-kanálů zvaných konexony u obratlovců, z nichž každý přispívá jednou buňkou v synapsi (Kandel et al., 2000, str. 178; Bennet and Zukin, 2004; Hormuzdi et al., 2004). Connexony jsou tvořeny šesti 7,5 nm dlouhými, čtyřprůchodovými membránovými podjednotkami zvanými konexiny, které mohou být identické nebo mírně odlišné (Bennet a Zukin, 2004).
Bez potřeby receptorů k rozpoznání chemických poslů je signalizace na elektrických synapsích rychlejší než ta, která se vyskytuje napříč chemickými synapsemi, převládajícím druhem spojení mezi neurony. Synaptické zpoždění pro chemickou synapsi je typicky asi 2 ms, zatímco synaptické zpoždění pro elektrickou synapsi může být asi 0,2 ms. Nicméně rozdíl v rychlosti mezi chemickými a elektrickými synapsemi není u savců tak důležitý jako u chladnokrevných zvířat (Bennet a Zukin, 2004).
Relativní rychlost elektrických synapsí také umožňuje mnoha neuronům synchronně střílet (Kandel et al., 2000, p. 180; Bennet and Zukin, 2004; Gibson et al., 2004). Vzhledem k rychlosti přenosu se elektrické synapse nacházejí v únikových mechanismech a dalších procesech, které vyžadují rychlé reakce, jako je reakce na nebezpečí mořského zajíce Aplysie, který rychle uvolňuje velké množství inkoustu, aby zakryl zrak nepřátel (Kandel et al., 2000).
Obvykle proud nesený ionty může tímto typem synapse putovat v obou směrech (Hormuzdi a kol., 2004). Někdy jsou však spojky usměrňující synapse (Hormuzdi a kol., 2004), obsahující napěťově závislé brány, které se otevírají v reakci na depolarizaci a brání proudu putovat jedním ze dvou směrů (Kandel a kol., 2000, s. 180). Některé kanály se mohou také uzavřít v reakci na zvýšenou koncentraci iontů vápníku (Ca++) nebo vodíku (H+), aby se nešířilo poškození z jedné buňky na druhou (Kandel a kol., 2000, s. 180).
Existují také důkazy o „plasticitě“ některých těchto synapsí – to znamená, že elektrické spojení, které vytvářejí, může v důsledku aktivity zesílit nebo zeslábnout.
Elektrické synapse se hojně vyskytují v sítnici a mozkové kůře obratlovců.
Model retikulární sítě přímo propojených buněk byl jednou z prvních hypotéz organizace nervového systému na počátku 20. století. Tato retikulární hypotéza byla považována za přímo v rozporu s dnes převládající neuronovou doktrínou, modelem, v němž si izolované, jednotlivé neurony navzájem chemicky signalizují přes synaptické mezery. Tyto dva modely se dostaly do ostrého kontrastu při předávání Nobelovy ceny za fyziologii nebo medicínu v roce 1906, kdy cenu společně získali Camillo Golgi, retikularista a buněčný biolog, a Santiago Ramón y Cajal, zastánce neuronové doktríny a otec moderní neurovědy. Golgi přednesl svou Nobelovu přednášku jako první, v části podrobně popsal důkazy pro retikulární model nervového systému. Ramón y Cajal pak vystoupil na pódiu a ve své přednášce vyvrátil Golgiho závěry. Moderní chápání koexistence chemických a elektrických synapsí však naznačuje, že oba modely jsou fyziologicky významné; dalo by se říci, že Nobelova komise jednala při společném udělování ceny s velkou prozíravostí.
V prvních desetiletích dvacátého století se vedly zásadní debaty o tom, zda byl přenos informací mezi neurony chemický nebo elektrický, ale chemický synaptický přenos byl považován za jedinou odpověď po demonstraci chemické komunikace mezi neurony a srdečním svalem Otty Loewiho. Objev elektrické komunikace byl tedy překvapivý. Elektrické synpasy byly poprvé prokázány mezi obřími neurony u raků na konci padesátých let a později nalezeny u obratlovců.
soma, axon (axon hillock, axoplasmus, axolemma, neurofibril/neurofilament), dendrit (Nisslovo tělo, dendritická páteř, apikální dendrit, bazální dendrit)typy (bipolární, pseudounipolární, multipolární, pyramidové, Purkinje, granule)
GSA, GVA, SSA, SVA, vlákna (Ia, Ib nebo Golgi, II nebo Aβ, III nebo Aδ nebo rychlá bolest, IV nebo C nebo pomalá bolest)
GSE, GVE, SVE, horní motorický neuron, dolní motorický neuron (α motorneuron, γ motorneuron)
neuropil, synaptický váček, neuromuskulární spojení, elektrická synapse – Interneuron (Renshaw)
Volné nervové zakončení, Meissnerova krvinka, Merkelové nervové zakončení, Svalové vřeteno, Pacinianova krvinka, Ruffiniho zakončení, Čichový receptorový neuron, Fotoreceptorová buňka, Vlasové buňky, Chuťové buňky
astrocyt, oligodendrocyt, ependymální buňky, mikroglie, radiální glie
Schwannova buňka, oligodendrocyt, Ranvierovy uzliny, internoda, Schmidt-Lantermanovy řezy, neurolemma
epineurium, perineurium, endoneurium, nervový fascikl, meninges