Emmanuel Lévinas (IPA: [levi’na(s)]; narozen 1906 v Kovno, Rusko (nyní Kaunas, Litva); zemřel 25. prosince 1995 v Paříži, Francie) byl francouzský filozof a komentátor talmudu.
Emanuelis Levinas (později adaptovaný na francouzskou] ortografii jako Emmanuel Lévinas) získal v Litvě tradiční židovské vzdělání. Po druhé světové válce studoval Talmud pod záhadným „]Monsieur Chouchani]“, jehož vliv uznal až v pozdním věku, aniž by přiznal veškeré zásluhy. Tóra, kterou vyučoval Levinas, je v podstatě Tóra, kterou se učil s Monsieur Chouchani.
Lévinas začal svá filosofická studia na Štrasburské univerzitě v roce 1924, kde začal své celoživotní přátelství s francouzským filozofem Mauricem Blanchotem. V roce 1928 odešel na Freiburskou univerzitu studovat fenomenologii pod vedením Edmunda Husserla. Ve Freiburgu se také setkal s Martinem Heideggerem. Lévinas se stal jedním z prvních francouzských intelektuálů, kteří na Heideggera a Husserla upozornili tím, že přeložil Husserlovy karteziánské meditace a čerpal z jejich myšlenek ve své vlastní filosofii v dílech, jako byla jeho Teorie intuice v Husserlově fenomenologii, De l’Existence à l’Existant a En Découvrant l’existence avec Husserl et Heidegger.
Podle nekrologu v New York Times Lévinas začal litovat svého nadšení pro Heideggera, kvůli jeho nacismu. Během přednášky o odpuštění Lévinas prohlásil: „Člověk může odpustit mnoha Němcům, ale jsou i Němci, kterým je těžké odpustit. Je těžké odpustit Heideggerovi.“
Po získání doktorátu Lévinas vyučoval na soukromé židovské střední škole v Paříži, École Normale Israélite Orientale, nakonec se stal jejím ředitelem. V roce 1961 začal vyučovat na univerzitě v Poitiers, v roce 1967 na kampusu univerzity v Paříži v Nanterre a v roce 1973 na Sorbonně, ze které odešel v roce 1979. Byl také profesorem na univerzitě ve Fribourgu ve Švýcarsku.
V 50. letech se Levinas vynořil z okruhu intelektuálů obklopujících Jeana Wahla jako přední francouzský myslitel. Jeho práce je založena na etice Jiného nebo, řečeno Lévinasovými slovy, na „etice jako první filosofii“. Pro Lévinase není Jiné poznatelné a nelze z něj učinit předmět vlastního já, jak to činí tradiční metafyzika (kterou Lévinas nazval „ontologií“). Lévinas raději filosofii považuje za „moudrost lásky“ než za lásku k moudrosti (doslovný řecký význam slova „filosofie“). Podle jeho představ se etika stává entitou nezávislou na subjektivitě až do bodu, kdy je etická odpovědnost nedílnou součástí předmětu; proto etika odpovědnosti předchází jakémukoli „objektivnímu hledání pravdy“.
Lévinas odvozuje prvenství své etiky ze zkušenosti setkání s Druhým. Pro Lévinase je neredukovatelný vztah, prozření, setkání tváří v tvář, setkání s druhým, privilegovaným jevem, v němž je silně pociťována blízkost a vzdálenost druhé osoby. „Druhý se přesně projevuje ve své proměnlivosti ne v šoku popírajícím I, ale jako prvotní jev jemnosti.“ Zároveň zjevení tváře vznáší požadavek, tento požadavek je před tím, než člověk může vyjádřit nebo poznat svou svobodu, potvrdit nebo popřít. Člověk okamžitě pozná transcendenci a heteronomii Druhého. Ani vražda neuspěje jako pokus zmocnit se této jinakosti.
V Lévinasově pozdější myšlence následující po „Totalitě a Nekonečnosti“ tvrdil, že naše odpovědnost za druhé má kořeny již v naší subjektivní ústavě. Je třeba poznamenat, že první věta předmluvy této knihy zní „každý bude ochotně souhlasit s tím, že je nanejvýš důležité vědět, zda nejsme podvedeni morálkou“. Nejzřetelněji to lze vidět v jeho pozdějším líčení opakování (kapitola 4 v „Jinak než bytí“), kde Lévinas tvrdil, že subjektivita se utváří v naší subjektivitě vůči druhému a jejím prostřednictvím. Tímto způsobem jeho snahou nebylo odklonit se od tradičních pokusů o nalezení druhého v rámci subjektivity (s tím souhlasí), stejně jako jeho názor byl, že subjektivita je primordiálně etická a ne teoretická. To znamená, že naše odpovědnost za druhé nebyla odvozeným rysem naší subjektivity; místo toho povinnost zakládá naše subjektivní bytí ve světě tím, že mu dává smysluplný směr a orientaci. Lévinasova teze „etika je první filosofie“ tedy znamená, že tradiční filosofická honba za poznáním je pouze druhotným rysem zásadnější etické povinnosti vůči druhému.
Starší Lévinas byl význačným francouzským veřejným intelektuálem, jehož knihy se údajně dobře prodávaly. Měl velký vliv na mladého Jacquese Derridu, francouzského Žida, jehož zásadní spis Psaní a rozdíly obsahuje esej „Násilí a metafyzika“ o Lévinasovi. Derrida také pronesl smuteční řeč na Lévinasově pohřbu, později publikovanou jako Adieu à Emmanuel Lévinas, ocenění a zkoumání Levinasovy morální filozofie. Zde Derrida následoval interpretaci Lévinasova pojetí ženskosti Brachy L. Ettingera a podle toho transformoval své vlastní dřívější čtení tohoto tématu.
Lévinas se stal naturalizovaným francouzským občanem v roce 1930. Když Francie vyhlásila Německu válku, bylo mu nařízeno hlásit se do vojenské služby. Během německé invaze do Francie v roce 1940 byla jeho vojenská jednotka rychle obklíčena a donucena ke kapitulaci. Lévinas strávil zbytek druhé světové války jako válečný zajatec v táboře poblíž Hannoveru v Německu. Lévinas byl přidělen do speciálních kasáren pro židovské vězně, kterým byly zakázány jakékoliv formy náboženského uctívání. Život v táboře byl tak těžký, jak by se dalo očekávat, Lévinas byl často nucen štípat dřevo a dělat jiné podřadné práce. Ostatní vězni ho viděli často si něco zapisovat do sešitu. Tyto poznámky se staly jeho knihou De l’existence à l’existent (1947) a sérií přednášek vydaných pod názvem Le Temps et l’Autre (1948).
Mezitím Maurice Blanchot pomohl Lévinasově ženě a dceři strávit válku v klášteře, čímž je ušetřil holokaustu. Blanchot, za značného osobního rizika, také dohlédl na to, aby Lévinas byl schopen udržovat kontakt se svou nejbližší rodinou prostřednictvím dopisů a dalších zpráv. Ostatní členové Lévinasovy rodiny takové štěstí neměli; jeho tchyně byla deportována a už o ní nikdo neslyšel, zatímco jeho otec a bratři byli zavražděni v Litvě nacistickou SS]]
Vybrané spisy Levinase
Bibliografie anglických překladů Levinasových spisů.