Tento článek je o konceptu v kontextu pohledu. Fyziologické aspekty viz Gaze (fyziologie)
Detail z obrazu Hieronyma Bosche
Koncept pohledu (často také nazývaný pohled nebo ve francouzštině le regard) v analýze vizuální kultury je ten, který se zabývá tím, jak publikum nahlíží na ostatní prezentované lidi. Koncept pohledu se stal populárním se vzestupem postmoderní filozofie a sociální teorie a byl poprvé diskutován francouzskými intelektuály 60. let, jmenovitě Michelem Foucaultem v popisu lékařského pohledu a Lacanem v analýze role pohledu v zrcadlovém stádiu vývoje lidské psychiky. Tento koncept je rozšířen v rámci feministické teorie, kde se může zabývat tím, jak se muži dívají na ženy, jak se ženy dívají na sebe a na ostatní ženy a dopady, které to provázejí.
Portrét kleptomaniaka Théodora Géricaulta
Pohled lze charakterizovat podle toho, kdo hledá:
Nejsou to jediné formy pohledu. Mezi další formy patří pohled publika v rámci „textu v textu“, například Lisa Simpsonová a Bart Simpson sledující kreslený seriál Itchy a Scratchy v seriálu Simpsonovi, nebo redakční pohled, kdy se klade důraz na určitý aspekt textu, například ve fotografii, kde titulek nebo oříznutí obrázku zobrazujícího jednu věc může zdůraznit úplně jinou myšlenku.
Jiní teoretikové jako Gunther Kress a Theo van Leeuwen uvádějí představu o pohledu jako o vztahu mezi nabízejícím a náročným pohledem: nepřímý pohled je nabídka diváka, kde zahajujeme pohled, a subjekt si toho není vědom, a přímý pohled je požadavek subjektu, který se na nás dívá a dožaduje se našeho pohledu.
Pohled lze také dále kategorizovat do směru pohledu, kdy se subjekty dívají jeden na druhého, odděleně, na stejný objekt, nebo kdy jeden hledí na druhého, který hledí na něco jiného.
Zírání a pohled někoho na druhého nám poskytuje mnoho informací o našem vztahu k subjektům, nebo vztahy mezi subjekty, na které se díváme, nebo situace, ve které subjekty dělají zírání.
Vzájemnost pohledu může odrážet mocenskou strukturu, nebo povahu vztahu mezi subjekty, jak navrhují Catherine Lutz a Jane Collins, kde nám to „říká, kdo má právo a/nebo se na koho potřebuje dívat“.
Civění může často odrážet emoce bez řeči – v západní kultuře může být neustálé zírání na jiného docela zneklidňující na toto téma.
Ačkoli se může zdát, že „pohled“ je pouhým pohledem, Jonathan Schroeder nám říká, že „znamená psychologický vztah moci, ve kterém je pozorovatel nadřazen objektu pohledu“. Pohled charakterizuje a zobrazuje vztahy mezi subjekty pohledem.
Tato myšlenka tvoří základ feministické analýzy textů.
Pohled se ve feministické teorii používá jako prostředek k demonstraci mocenských asymetrií tím, čemu se říká mužský pohled, kdy se muž dívá na ženu. Takoví feminističtí teoretici předpokládají, že jelikož je to téměř vždy žena, na kterou se dívá muž, projevuje muž nad ženou moc.
Touto formou pohledu může být sexuální pohled muže směrem k ženě (tzv. „making a pass“), nebo pohled na obraz ženy v nějakém textu nebo v médiích. Laura Mulveyová identifikuje činnost „držení“ pohledu jako bytostně mužského (dále jen „mužský pohled“), a identifikuje činnost, kdy se na ženu hledí. To se týká binárek mužského/aktivního, ženského/pasivního.
Tato představa mocenských vztahů v rámci pohledu může pokračovat v analýze genderových mocenských vztahů v zobrazeních žen v reklamě. Některé reklamy prezentují ženy sexuálním způsobem a tvrdí se, že to ponižuje ženy kvůli síle, kterou pohled poskytuje heterosexuálním mužům, kteří tyto reklamy sledují. Dále Erving Goffman v Gender Advertisements popisuje, že v jeho studii bylo umístění mužů vyšší než umístění žen v reklamě. Toto umístění nutí pohled asymetricky, muž se musí dívat dolů na ženu a žena nahoru na muže.
Mužský pohled ve vztahu k feministické teorii představuje asymetrický pohled jako prostředek k projevení nerovnoměrného mocenského vztahu; to znamená, že muž vnucuje nechtěný pohled na ženu. To však nemusí být nutně tento případ; mnoho společností má ženy, na které se dívá s radostí, modelky a soutěže krásy v západní společnosti například jako by mužský pohled vítaly. Některé feministické názory druhé vlny by argumentovaly, zda jsou tyto ženy skutečně ochotné, s tím, že se mohou pouze snažit přizpůsobit hegemonickým normám konstruovaným ve prospěch mužských zájmů, které dále podtrhují sílu mužského pohledu. Evoluční biologická vysvětlení pro mužský pohled také existují.[citace nutná]
Otázka, zda ženský pohled existuje v protikladu k mužskému, vyvstává přirozeně při zvažování mužského pohledu. Mulvey, původce fráze „mužský pohled“, tvrdí, že „mužská postava nemůže unést břímě sexuální objektivizace. Člověk se zdráhá hledět…“. Nalini Paul popisuje Široké Sargasové moře, kde postava Antoinette pohlíží na Rochester a klade na něj věnec, aby vypadal jako hrdina, a „Rochester se necítí dobře, když je mu tato role vnucována; proto ji odmítá odstraněním věnce a rozdrcením květin“.
V perspektivě mužského pohledu jako pouhého držení pohledu, pozice ženy vlastnící pohled je pak žena přejímající mužský pohled. Eva-Maria Jacobsson to podporuje popisem „ženského pohledu“ jako „pouhého křížového ztotožnění s mužstvím“.
Nicméně bez ohledu na hledisko genderové posedlosti pohledem, jak je navrženo výše Mulveyovou, existují důkazy, které podporují pohled na ženský pohled – alespoň jako objektivizaci mužů – v textech, jako jsou reklamy a časopisy pro teenagery. Názor, že muži se jaksi zdráhají nechat se pozorovat, nebyl nutně podpořen například ani na výstavě s názvem Ženský pohled, kde umělkyně studovaly mužskou podobu. Therese Mulliganová zmínila, že „[t]ak přimět ty muže, kteří na ni na ulici pošilhávali, aby zaujali tyto pózy, bylo úžasné. A bylo vidět, že se jim líbilo, když se na ně dívala. Tihle chlapi nejsou atraktivní, ale určitě si myslí, že jsou.“
Pohled může být také zaměřen na příslušníky stejného pohlaví z několika důvodů, z nichž ne všechny jsou sexuální, například ve srovnání s tělesným obrazem nebo v oblečení.
Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan, raný a vlivný teoretik dětského vývoje, považoval koncept pohledu za důležitý v tom, co nazval „zrcadlovým jevištěm“, načež děti hledí na zrcadlový obraz sebe sama (obvykle obraz sebe ve skutečném zrcadle, ale jako zrcadlový obraz může fungovat i dvojče či sestra) a tento obraz používají k odvození stupně koordinace svých fyzických pohybů. Lacan proto pojetí pohledu spojil s rozvojem individuálního lidského děje. Za tímto účelem přetvořil koncept pohledu do dialektiky mezi tím, co nazval ideální ego a ego-ideál. Ideální ego je obraz imaginární sebeidentifikace – jinými slovy idealizovaný obraz, kterým se osoba představuje nebo o který usiluje; zatímco ego-ideál je imaginární pohled jiné osoby, která hledí na ideální ego. Příkladem by bylo, kdyby slavná rockstar (kategorie identifikace, která by fungovala jako ideální ego) tajně doufala, že školní tyran, který je jako dítě trápil, si nyní uvědomuje jeho následný úspěch a slávu (s imaginární, fantasmatickou postavou tyrana fungující jako ego-ideál).
Lacan později rozvinul své pojetí pohledu ještě dále a tvrdil, že pohled nepatří předmětu, ale spíše předmětu. Ve svém Semináři 1 řekl svým posluchačům: „Cítím se pod pohledem někoho, jehož oči nevidím, ani nerozeznávám. Vše, co je třeba, je, aby mi něco naznačilo, že tam mohou být další. Toto okno, pokud se trochu setmí a pokud mám důvody si myslet, že za ním někdo je, je rovnou pohledem“ (Lacan, 1988, str. 215).