Kultura hanby, také nazývaná kultura cti-hanby nebo společnost hanby, je v kulturní antropologii pojem, podle kterého je v dané společnosti primárním prostředkem k získání kontroly nad dětmi a udržení společenského řádu vštípení hanby a doplňková hrozba ostrakizace. Společnost hanby je v kontrastu se společností viny, ve které je kontrola udržována vytvářením a neustálým posilováním pocitu viny (a očekávání trestu nyní nebo v budoucnu) za určité odsouzené chování.
Koncept studu je široce přijímán kvůli konfuciánskému učení. Citát z Konfucia v knize Analekty:
„Veďte lidi správními příkazy a dosaďte je na jejich místo s trestním právem, a oni se vyhnou trestům, ale budou bez pocitu studu. Veďte je znamenitě a dosaďte je na jejich místo prostřednictvím rolí a rituálních praktik, a kromě rozvíjení pocitu studu, budou sami sebe harmonicky uspořádat.“
Společnost tradičního Japonska byla dlouho považována za dobrý příklad společnosti, v níž je hanba primárním činitelem společenské kontroly.[citace nutná] První knihou, která západnímu čtenáři přesvědčivě vysvětlila fungování japonské společnosti, byla Chryzantéma a meč od Ruth Benedictové. Tato kniha vznikla za ne zrovna ideálních okolností, protože byla napsána v prvních letech druhé světové války ve snaze porozumět lidem, kteří se stali tak mocným nepřítelem Západu. Za válečných podmínek nebylo možné provádět v Japonsku terénní výzkum.
Aniž by mohla studovat v Japonsku, spoléhala se na novinové výstřižky, dějiny, literaturu, filmy a rozhovory s Japonci-Američany. Její studie dospěly k závěrům o japonské kultuře a společnosti, které jsou dodnes široce kritizovány, jak v Americe, tak v Japonsku.
Současná západní společnost používá stud jako jednu z modalit kontroly, ale její primární závislost spočívá na vině, a když to nefunguje, na systému trestního soudnictví.
Paul Hiebert charakterizuje společnost hanby takto:
Osobní touhy jsou ponořeny do kolektivního očekávání. Ti, kteří neuspějí, často obrátí svou agresi proti sobě, místo aby použili násilí proti druhým. Tím, že se trestají, si udržují sebeúctu před ostatními, neboť hanba nemůže být ulehčena, jako může být vina, přiznáním a vykoupením. Hanba je odstraněna a čest obnovena pouze tehdy, když člověk udělá to, co od něj společnost v dané situaci očekává, včetně spáchání sebevraždy, pokud je to nutné. (Hiebert 1985, 212)
Pro Romy (Cikány), i když žijí jako místní menšiny v převážně křesťanských nebo islámských společnostech, je koncept lajav („hanba“) důležitý, zatímco koncept bezax („hřích“) takový význam nemá. Tento koncept pravděpodobně pramenil z tisíciletého života na okrajích jiných civilizací.[citace nutná]