Herbert Alexander Rosenfeld byl britský psychoanalytik, který se narodil v Německu v roce 1910 a zemřel v Londýně v roce 1986.
„Britští analytici (a mnoho dalších ze zahraničí) byli hluboce ovlivněni prací a učením Rosenfelda, který se stále více zaměřoval na příspěvek analytika k tomu, co se v analýze dělo – zejména v případě, že se analytik a pacient dostali do slepé uličky“.
S lékařským diplomem z Mnichova (1934) Rosenfeld emigroval v roce 1935 do Británie, kde znovu získal lékařský titul. Stal se psychiatrem a specializoval se na psychoanalytickou léčbu psychózy. Analyzován Melanií Kleinovou, on sám se stal v roce 1945 analytikem a pokračoval v práci v rámci Kleinianova hnutí, po boku takových figů jako Wilfred Bion a Hanna Segal. Mezi jeho nejvýznamnější příspěvky patřily ‚jeho průkopnická práce s projektivní identifikací‘; rozvoj konceptu „zmatení“; a základ teorie destruktivního narcismu, kterou od té doby převzali a rozvinuli André Green a Otto Kernberg.
Pro Rosenfelda je „záměna mezistupněm mezi rozštěpením a reintegrací. Může být proto důkazem buď zlepšení, nebo regrese“. Ve svém negativním aspektu je „nejsilnějším prvkem ve zmatení závist…Narcistická organizace nás chrání před touto záměnou“.
Rosenfeld hrál hlavní roli v ‚Kleinianových příspěvcích k našemu chápání takových jevů, jako je dynamika destruktivního narcismu‘. Pro Rosenfelda ‚destruktivní narcismus…je namířen proti libidinálním vazbám nebo poutům vlastního já k objektu‘. V narcismu Rosenfeld ‚pojal charakteristický vnitřní objekt – chimérickou montáž nebo monstrum, dalo by se říci – které bylo vytvořeno z ega, ideálního ega a „šíleného všemocného já“… Rosenfeld to nazval „narcistickými všemocnými objektovými vztahy“‚.
Jeho závěrečná práce Impasse and Interpretation (1987) se zaměřila na možnost překonání kritických momentů s obtížnými pacienty. Rosenfeld byl stále více přesvědčen, že takové „nebezpečné bezvýchodnosti… se týkaly skrytých nebo ne tak skrytých černých skvrn analytika“, čímž ukazoval cestu pro pozdější vývoj intersubjektivní psychoanalýzy.
Zatímco pro některé analytiky je negativní terapeutická reakce nepřekonatelným blokem, Rosenfeld se pokouší ukázat, že tyto „slepé uličky“ jsou momenty, které mohou a měly by být překonány. „Propojení analytické slepé uličky se závistí“ Rosenfeld tvrdil, že „v konvenční analýze se může zdát snesitelnější zůstat zaseknutý, než dovolit analytikovi podporovat terapeutickou změnu“; ale pokud se s nimi bude zacházet inovativně, může to pacientům umožnit, aby pro svého analytika oživili slepé uličky, které subjektivně prožili v klíčových okamžicích svého vývoje.
Herbert Rosenfeld v práci: Italské semináře (2001)
John Steiner ed., Rosenfeld in Retrospect (2008)