Historiografie

Historiografie má řadu souvisejících významů. Může odkazovat na dějiny historického studia, jeho metodologii a praxi (dějiny dějin). Může také odkazovat na konkrétní soubor historického písemnictví (například „středověká historiografie během šedesátých let“ znamená „středověké dějiny napsané během šedesátých let“). Historiografii lze také chápat jako historickou teorii nebo studium historického písemnictví a paměti. Jako meta-úrovňová analýza popisů minulosti se toto třetí pojetí může vztahovat k prvním dvěma v tom, že analýza se obvykle zaměřuje na vyprávění, interpretace, světonázor, použití důkazů nebo způsob prezentace jiných historiků.

Conal Furay a Michael J. Salevouris definují „historiografii“ jako „studium způsobu, jakým historie byla a je psána – historie historického písemnictví… Když studujete „historiografii“, nestudujete události minulosti přímo, ale měnící se interpretace těchto událostí v dílech jednotlivých historiků.“ (The Methods and Skills of History: A Practical Guide, 1988, str. 223, ISBN 0-88295-982-4)

I když se otázky metody týkaly historiků již od dob Thukydida, mnoho z nich sleduje moderní studium historiografie až k práci E. H. Carra z roku 1961 What is History?. Carr zpochybnil tradiční přesvědčení, že studium metod historického výzkumu a psaní je nedůležité. Jeho práce zůstává v tisku dodnes a je používána v mnoha postgraduálních studijních programech v anglicky mluvícím světě.

Základní otázky studované v historiografii

Některé z běžných otázek historiografie jsou:

Problémy zabývající se tzv. kritickou historiografií zahrnují témata jako:

Dějiny psané historie

Čínská historiografie sahá až do 16. století př. n. l. Tradicionalistická čínská historiografie popisuje historii pomocí dynastických cyklů. Podle tohoto názoru je každá nová dynastie založena morálně spravedlivým zakladatelem. Postupem času se dynastie stává morálně zkaženou a zpustlou. Nakonec se dynastie stává tak slabou, že umožňuje její nahrazení novou dynastií.

Prvními slavnými historiky evropského či západního světa byli Řekové Thúkydidés a Hérodotos z 5. století př. n. l. Hérodotos je některými považován za „otce dějin“. Historiků před Hérodotem, kteří sestoupili k nám, je poskrovnu a jsou mlhaví; například samotná existence fénického historika Sanchuniathona je považována za bájnou a je útržkovitá, známá je pouze díky pozdějším historikům Philovi z Byblosu a Eusebiovi, kteří tvrdili, že psal dokonce ještě před trojskou válkou.

Doporučujeme:  8 věcí, které vedou k emočnímu vyčerpání

Psaní historie bylo populární mezi křesťanskými mnichy ve středověku. Psali o historii církve a jejich patronů, o dynastické historii místních vládců. Historie se psala o státech nebo národech během renesance. Studium historie se změnilo během osvícenství a romantismu. Voltaire popsal historii určitých věků, které byly podle něj důležité, místo toho, aby popisoval události chronologicky. Historie se stala nezávislou disciplínou. Už se jí neříkalo philosophia historiae, ale pouze historie (historiae).

Francouzská škola Annales během 20. století radikálně změnila dějiny. Fernand Braudel chtěl, aby se dějiny staly vědečtějšími tím, že bude požadovat více matematických důkazů v dějinách, aby se dějepisná disciplína stala méně subjektivní. Dále přidal sociálně-ekonomický a geografický rámec pro zodpovězení historických otázek. Jiní francouzští historikové, jako Philippe Ariès a Michel Foucault popsali dějiny témat každodenního života jako smrt a sexualitu. Chtěli, aby se dějiny psaly o všech tématech a aby se kladly všechny otázky.

V 80. letech američtí historikové porovnávali rozdíly a podobnosti mezi různými světovými oblastmi a dospěli k novým konceptům, aby je popsali ve studiu světových dějin.

Široká historie historického písemnictví: