Jáství je komplexní a stěžejní subjekt v mnoha formách duchovnosti. Běžně se uvažují dva typy Jáství – Jáství, které je egem, nazývané také učené, povrchní Jáství mysli a těla, egoické stvoření, a Jáství, které je někdy nazýváno „Pravé Jáství“, „Pozorující Jáství“ nebo „Svědek“.
Vlastní já je čisté vědomí nebo Bytí v sebeuvědomění. Zatímco princip Já jsem je individualita, která se projevuje. Jsou oddělené a rozlišitelné. I smysl Já se nakonec rozplyne.
Lidské bytosti mají své já – to znamená, že jsou schopny ohlížet se na sebe jako na předměty i objekty ve vesmíru. V konečném důsledku to přináší otázky o tom, kdo jsme a o povaze naší vlastní důležitosti. Tradice jako buddhismus vidí zdánlivé já (naše ztotožnění se jako duše, mysli, těla a ega) jako „uchopitelné“ já – tj. pokud někdo má své „já“, má ho jen díky klamné snaze ho podepřít. Křesťanství také vidí pravé já negativně, zkreslené skrze hřích: „Srdce je nad všechny věci klamné a zoufale zlé; kdo to může vědět?“ (Jeremiáš 17:9)
Podle Marcii identita vychází z politických i náboženských názorů. Zkoumání a závazek označil také za interaktivní součásti formování identity, což zahrnuje i náboženskou identitu. Erikson porovnával víru s pochybnostmi a zjistil, že zdraví dospělí dbají na svou duchovní stránku.
Jedním z popisů duchovnosti je hledání „konečného smyslu“ já prostřednictvím nezávislého chápání posvátného. Duchovní identita se objevuje, když symbolické náboženské a duchovní bytí kultury naleznou jednotlivci v prostředí svého vlastního života. Mohou existovat různé typy duchovního já, protože je určováno životem a zkušenostmi jednotlivce. Další definicí duchovní identity je „ trvalý smysl pro já, který řeší konečné otázky o povaze, účelu a smyslu života, což vede k chování, které je v souladu se základními hodnotami jednotlivce“.
Podle teorie Abrahama Maslowa „potřeby seberealizace: najít sebenaplnění a realizovat svůj potenciál“. Domníval se, že jakmile si člověk uvědomí, čeho je schopen, dává mu to motivaci dělat cokoliv, co zamýšlí.
Albert Bandura věřil v „sebeúčinnost, která odkazuje na naučená očekávání člověka ohledně úspěchu“. Tato teorie říká, že lidé jsou povinni splnit úkol efektivněji, pokud si myslí, že uspějí. Pokud je člověk negativnější ohledně svých schopností, šance, že úkol podle toho splní, je menší.
Rogersova teorie o sebekoncepci
Teorie Carla Rogerse říká, že „lidé používají termín vlastní pojetí k označení všech informací a přesvědčení, které jako jedinec máte, pokud jde o vaši vlastní povahu, jedinečné vlastnosti a typické chování“. Rogers si myslel, že lidé se rozvíjejí prostřednictvím vztahů s ostatními a také ve vztahu k sobě samým. Povzbudivé prostředí pomáhá lidem k tomuto vývoji.
Popisy pozorujícího já
„Viditelné“ já je závislé především na subjektivním pohledu, tedy pohledu z konkrétního já. Například: při pohledu do zrcadla vnímáme odraz jako své skutečné „já“.
Popisy svědčícího já
Ken Wilber popisuje svědectví (nebo pozorování) Já v těchto pojmů:
Dodává, že Já není Emergent, ale aspekt přítomný od začátku jako základní forma uvědomění, který se však stává stále zřejmější a uvědomující si sebe sama, „jak roste a transcendence dozrává“. Jak Hloubka roste, vědomí svítí znatelněji, dokud:
Je jasné, že za normálních podmínek, až na náhlé poryvy ,transcendentálního pocitu‘ vyvolané nějakým spasitelným šílenstvím, jako je Náboženství, Umění nebo Láska, povrchní já neví nic o postoji tohoto tichého pozorovatele — toho ,Obyvatele nitra‘ — k přicházejícím poselstvím vnějšího světa: ani o činnostech, které v něm probouzejí. Soustředěná na smyslový svět a poselství, která z něj přijímá, neví nic o vztazích, které existují mezi tímto subjektem a nedosažitelným Objektem veškerého myšlení. Ale záměrnou nepozorností k poselstvím smyslů, jako je to, které je vyvoláno rozjímáním, může mystik vnést půdu duše, sídlo ,transcendentálního pocitu‘, do oblasti vědomí: učinit ji přístupnou činnosti vůle. Tím, že si neuvědomuje svůj obvyklý a do značné míry fiktivní „vnější svět“, vystupuje na povrch další a podstatnější soubor vjemů, které za normálních podmínek nikdy nemají šanci. Někdy se tyto spojují s normálními rozumovými schopnostmi. Častěji je nahrazují. Zdá se, že nějaká taková výměna, taková „prohra v hledání“, je nezbytná, mají-li mít transcendentální síly člověka plnou šanci.“
Podobné pojmy jako Pozorující Já: