Janet Taylorová Spenceová (29. srpna 1923 – ) je americká psycholožka, která se zabývala psychologií úzkosti a genderovými studiemi.
V roce 1945 získala Spenceová bakalářský titul v oboru psychologie na Oberlin College. Na podzim po dokončení bakalářského studia nastoupila na postgraduální studium na Yaleově univerzitě, které opustila kvůli programu New York Rotating Internship Program. Zde změnila a lépe rozvinula své zájmy od klinické praxe k lidskému chování (Zlatá medaile za celoživotní přínos vědě v oblasti psychologie (2004). American Psychologist, 59, 361-363). Později přešla na univerzitu v Iowě. Yale se ukázal být důležitou součástí jejího života, protože zde se seznámila se svým budoucím manželem a spolutvůrcem Hull-Spenceovy hypotézy diskriminačního učení Kennethem Spencem. Během studia na Iowské univerzitě pracovala jako jeho postgraduální studentka na výzkumu úzkosti.
Její disertační práce byla rozšířením Hull-Spenceovy hypotézy a zabývala se možností, že úzkost je dispoziční rys. „Jednoduše řečeno, zkoumala jsem, zda chronicky úzkostní jedinci budou klasicky kondičně reagovat rychleji než méně úzkostní jedinci,“ vysvětlila. Jedním z jejích úspěchů bylo vytvoření nástroje pro měření její hypotézy. Tento nástroj, nazvaný Taylor Manifest Anxiety Scale, „se skládal z 50 výroků, které při určitém způsobu odpovědi svědčily o manifestní úzkosti“, a je jedním z jejích nejuznávanějších děl, zejména proto, že byl první svého druhu. V roce 1949 získala doktorát z psychologie.
Práce a život po ukončení studia
Po ukončení studia přijal Spence místo instruktora psychologie na Northwestern University. V roce 1951 byl publikován její první článek „Anxiety and strength of UCS as determiners of the amount of eyelid conditioning“, jehož spoluautorem byl Kenneth Spence. V témže roce byl publikován její první samostatný autorský článek „The relationship of anxiety to the conditioned eyelid response“. Později získala hodnost docentky a na tomto pracovišti zůstala až do roku 1960. S diskriminací na základě pohlaví se poprvé setkala v zaměstnání, když začala učit na Northwestern University. Dostala příležitost stát se první ženou na fakultě, protože, jak uvedla Janet Taylorová Spenceová, „předseda univerzity si myslel, že ‚mít na fakultě ženu je nová a zajímavá myšlenka‘,“ navzdory přesvědčení některých ostatních členů fakulty. Působila také jako profesorka statistiky a napsala učebnici statistiky.
Janet Taylorová Spenceová a Kenneth Spence se vzali 27. prosince 1959 a krátce nato se přestěhovali do Iowy. Protože byla žena a nemohla získat práci na katedře psychologie Iowské univerzity, byla zaměstnána v nemocnici pro veterány v Iowa City jako výzkumná psycholožka. Během práce v nemocnici pro veterány mohla rozšířit své zájmy o studium schizofrenie. V roce 1964 se s manželem přestěhovala do Austinu v Texasu kvůli jeho práci na Texaské univerzitě. Stejně jako v Iowě, protože byla žena, nemohla na univerzitě získat práci. Přijala práci v ústavu pro mentálně postižené s názvem Austin State School. Během pobytu tam zahájila řadu studií s normálními i mentálně postiženými dětmi. Později jí bylo nabídnuto místo na Texaské univerzitě na katedře pedagogické psychologie. Na katedře psychologie pak nahradila jejího vedoucího.
Její manžel zemřel 12. ledna 1967, ale to ji nezastavilo. V roce 1970 byla Spenceová zvolena do Rady pro vědecké záležitosti Americké psychologické asociace (APA). O dva roky později se stala prezidentkou Jihozápadní psychologické asociace. V roce 1974 začala vydávat časopis Contemporary Psychology, kde pět let předtím začínala jako pomocná redaktorka Gardnera Lindzeyho. V polovině a na konci 70. let byla členkou správní rady APA. V roce 1985 se také stala šestou prezidentkou APA.
V roce 1989 založila a stala se prezidentkou Americké psychologické společnosti. V roce 1993 jí byla udělena cena Národní asociace vědců za vynikající vědecké recenzování. Byly jí uděleny tři čestné doktoráty na Oberlin College, Ohio State University a University of Toledo. Obdržela také zlatou medaili Americké psychologické nadace za celoživotní přínos vědě v oblasti psychologie (American Psychologist, 2004). Dvakrát působila jako hostující profesorka na Harvardu. Tvrdila, že „jako děti a dospívající jsme byly se sestrou plně vystaveny všem těmto aktivitám… možná právě díky tomu, že jsem byla vystavena lidskému utrpení, které bylo tak běžné v době krize, a že se jím moji rodiče zabývali, jsem se jako mladá dospívající dívka rozhodla, že se chci stát psycholožkou“.