Termín „vystupování“ se používá dvěma způsoby:
V psychoanalytické teorii Acting out je psychologický termín, který znamená provedení akce ke zvládnutí (často nevědomých) emocionálních konfliktů. Například někdo se může sebepoškozovat a to může být interpretováno jako: jedná ze své potřeby vyřešit konflikt: chce mluvit o tom, že je sexuálně zneužíván, ale nemůže, tím, že se řízne do bolesti, odvádí pozornost od svých myšlenek a dává jim dočasné emocionální uvolnění. Chování má obvykle paradoxní kvalitu, vyjadřující nevědomé pocity (v tomto případě bolest) a také obranu proti nim.
Vykonávání bolestivých pocitů může být v kontrastu s jejich vyjadřováním způsobem, který je pro postiženého prospěšnější, např. mluvením, artoterapií, psychodramatem nebo uvědoměním si pocitů. Rozvoj schopnosti vyjadřovat své konflikty bezpečně a konstruktivně je důležitou součástí kontroly impulsů, osobního rozvoje a sebepéče.
Termín má obecnější, méně technický význam, kdy vystupování v širším slova smyslu znamená jednání na základě impulsů, které si neuvědomují. Má negativní konotaci a obecně se používá na problémové chování.
Obecně se předpokládá, že pozorovatel, obvykle profesionál, má nějakým způsobem přístup k „skutečné“ motivaci osob a je v lepším postavení, aby podal zprávu o chování, než osoba sama.
Mocenská dynamika, kterou toto postavení vytváří, se neobejde bez obtíží. Za prvé je pro osobu samotnou obtížné následně zodpovídat za své vlastní činy, nyní jsou patologizovány. Za druhé se tím vymezující orgán vystavuje obvinění, že také „jednají mimo“, z potřeby zavést společenskou moc prostřednictvím kontroly definic.
Tam, kde jsou takové interpretace přesné a citlivě dané, mohou být užitečné. Tam, kde jsou nepřesné a vnucené, mohou být problematické a psychologicky iatrogenní.
Akce je často antisociální a může mít podobu působení na impulsy závislosti (tj. pití, braní drog nebo krádeže v obchodě) nebo jako prostředek určený (často nevědomě nebo napůl vědomě) k získání pozornosti (tj. vyvolání záchvatu vzteku nebo promiskuitního chování). Vystupování může být považováno za formu projektivní identifikace.
Provedená akce je obvykle destruktivní pro sebe nebo ostatní a může brzdit rozvoj konstruktivnějších reakcí na pocity. Termín se používá v léčbě sexuální závislosti, psychoterapii, dvanáctistupňových programech, kriminologii a rodičovství.
Interpretace jednání člověka a reakce pozorovatele se značně liší, kontext a téma obvykle nastavují očekávání publika.
První roky „záchvaty vzteku“ lze chápat jako epizody chování. Protože malé děti nebudou mít vyvinuté prostředky k tomu, aby sdělily své pocity úzkosti, záchvaty vzteku se ukáží jako účinná a dosažitelná metoda, jak upozornit rodiče na jejich potřeby a vyžádat si pozornost.
V ideálním případě, jak se dítě vyvíjí, se naučí nahrazovat tyto strategie získávání pozornosti společensky přijatelnější a konstruktivnější komunikací. V dospívajících letech lze vystupování ve formě vzpurného chování, jako je kouření, krádeže v obchodech a užívání drog, chápat jako „volání o pomoc“. Mladý člověk se může zdát rušivý – a může být rušivý – ale toto chování je často podepřeno potřebou regulovat emoce, které je příliš obtížné zvládnout jiným způsobem.
Morální model závislosti uvádí, že závislosti jsou výsledkem lidské slabosti a jsou charakterovými vadami. Ti, kteří tento model prosazují, neakceptují, že existuje nějaký biologický základ pro závislost. Často mají mizivé sympatie k lidem s vážnými závislostmi, protože věří buď, že osoba s větší morální silou by mohla mít sílu vůle k prolomení závislosti, nebo že závislý prokázal velké morální selhání především tím, že závislost nastartoval. Morální model je široce aplikován na závislost na nelegálních látkách, možná čistě ze sociálních nebo politických důvodů, ale již není široce považován za mající nějakou terapeutickou hodnotu.
Model závislosti na nemoci tvrdí, že závislost je nemoc, která vzniká buď v důsledku poruchy neurochemických nebo behaviorálních procesů, nebo v důsledku nějaké kombinace obou. V rámci tohoto modelu je návyková nemoc léčena specialisty na závislostní medicínu. V rámci oblasti medicíny mají Americká lékařská asociace, Národní asociace sociálních pracovníků a Americká psychologická asociace politiku, pokud jde o návykové procesy reprezentující stav nemoci. I když mezi klinickými lékaři panují spory ohledně spolehlivosti tohoto modelu, je široce využíván v terapeutickém prostředí. Většina léčebných přístupů zahrnuje rozpoznání, že závislosti jsou behaviorální dysfunkce, a tedy zahrnují nějaký prvek fyzické nebo duševní nemoci. Kritici jako Stanton Peele popisují absenci lékařských důkazů pro implikovaný fyziologický proces (kromě prostých změn stavu nálady), který lze přirovnat k nemoci závislosti. Organizace jako American Society of Addiction Medicine se domnívají, že důkazy založené na výzkumu pro status závislosti jako nemoci jsou ohromující.
Klasická školní kriminalistika založená na filosofii „racionálního agenta“…
Pozitivistická škola … psychoanalytická kriminologie