Krystalizace je pojem, vyvinutý v roce 1822 francouzským spisovatelem Stendhalem, který popisuje proces, neboli mentální metamorfózu, v níž jsou neatraktivní charakteristiky nové lásky transformovány do percepčních diamantů třpytivé krásy; podle citátu Stendhala: To, co nazývám „krystalizací“, je činnost mysli, která čerpá ze všeho, co se prezentuje, objev, že milovaný objekt má nějaké nové dokonalosti.
V létě 1818 podnikl Stendhal se svou přítelkyní a spolupracovnicí Madame Gherardiovou rekreační výlet do solných dolů v Halleinu u Salcburku. Zde objevili fenomén „krystalizace“ soli a použili jej jako metaforu pro lidské vztahy.
„V solných dolech, které se blíží ke konci zimního období, hodí horníci do jednoho z opuštěných dolů bezlistou zimní větev. O dva nebo tři měsíce později, díky účinkům vody nasycené solí, která větev nasákne a pak ji nechá uschnout, jak ustupuje, naleznou horníci, že je pokryta zářivým ložiskem krystalů. I ty nejmenší větvičky, ne větší než pařát toho-tita, jsou pokryty nekonečnem malých krystalků, které jiskří a oslňují. Původní malá větev už není k rozeznání; stala se dětskou hračkou, která je na pohled velmi hezká. Když svítí slunce a vzduch je dokonale suchý, chopí se horníci z Halleinu příležitosti a nabídnou tyto diamanty posázené větve poutníkům, kteří se chystají sejít dolů do dolu.“
Při jedné zvláštní cestě do 500 stop hlubokých salcburských dolů byli Stendhal a madam Gherardiová představeni inteligentnímu bavorskému důstojníkovi, který se poté připojil k jejich rotě. Důstojník začal být madam Gherardiovou vcelku uchvácen. Důstojník se do ní podle Stendhala vizuálně „zamilovával“. Nejvíce Stendhala zarazilo, jak se v důstojníkově řeči chvílemi ozýval podtón šílenství, jak důstojník v této ženě vidí dokonalost, která byla pro Stendhalovy oči víceméně neviditelná. Začal například chválit ruku madam Gherardiové, která byla v dětství podivně poznamenaná neštovicemi a zůstala velmi poďobaná a dosti hnědá.
Stendhal usoudil: „Jak vysvětlím, co vidím?“ Přemýšlel: „Kde najdu přirovnání, které by ilustrovalo mou myšlenku?“ Právě v té chvíli si madam Gherardiová pohrávala s hezkou větvičkou pokrytou krystalky soli, které jí dali horníci. Slunce svítilo (bylo třetího srpna) a malé solné hranoly se třpytily jako nejjemnější diamanty v jasně osvětleném tanečním sále. Z tohoto pozorování Stendhal zformuloval svůj koncept mentální „krystalizace“ a vydal se ho tedy vysvětlit madam Gherardiové, která si kupodivu neuvědomovala, jak je důstojník do ní zblázněný.
Řekl jí: „Efekt, který na tohoto mladého muže působí vznešenost vašich italských rysů a těch očí, které nikdy nic podobného neviděl, se přesně podobá efektu krystalizace na té malé větvičce habru, kterou držíte v ruce a o které si myslíte, že je tak hezká. V zimě zbavená listů byla jistě vším, jen ne oslňujícím, dokud krystalizace soli nepokryla její černé větvičky takovým množstvím zářivých diamantů, že jen tu a tam lze ještě vidět větvičky tak, jak skutečně jsou.“ Tedy: „Tato větev je věrným obrazem la Ghity (madam Gherardi), jak ji vidí představivost tohoto mladého důstojníka.“
Podle Stendhala tedy v okamžiku, kdy se člověk začne o člověka zajímat, už ho nevidí takového, jaký skutečně je, ale tak, jak se mu hodí, aby je viděl. Podle této metafory člověk vidí lichotivé iluze, které vytváří rodící se zájem; iluze podobné krásným diamantům, skrývajícím bezlistou větev habru, vnímané pouze očima zamilovaného.
Proces krystalizace
Stendhal popisuje nebo srovnává „zrození lásky“ v novém vztahu jako proces podobný nebo analogický výletu do Říma. V analogii město Bologna představuje lhostejnost a Řím dokonalou lásku:
„Když jsme v Boloni, jsme zcela lhostejní; nejde nám o to, abychom nějakým zvláštním způsobem obdivovali osobu, do níž se snad jednoho dne bláznivě zamilujeme; ještě méně je naše představivost nakloněna přeceňování jejich hodnoty.“ Jedním slovem, v Boloni ještě „krystalizace“ nezačala. Když cesta začíná, láska odchází. Opouští Boloňu, stoupá na Apeniny a vydává se na cestu do Říma. Odjezd nemá podle Stendhala nic společného s něčí vůlí; je to instinktivní okamžik. Tento transformační proces se odehrává ve smyslu čtyř kroků na cestě:
Stendhalovo zobrazení „krystalizace“ v procesu zamilování
Tuto cestu či krystalizační proces, znázorněný výše, Stendhal podrobně popsal na zadní straně hrací karty při rozhovoru s madam Gherardiovou během své cesty do salcburského solného dolu.
Psycholožka Dorothy Tennov popisuje tento proces jako transformaci, při níž charakteristiky milované osoby krystalizují prostřednictvím mentálních událostí a neurologických rekonfigurací tak, že atraktivní charakteristiky jsou přehnané a neatraktivním charakteristikám je věnována malá nebo žádná pozornost. Tento základ používá pro svůj popis „vápencového objektu“, který souvisí s konceptem vápence.