Labiální souhlásky jsou souhlásky, v nichž je aktivním artikulátorem jeden nebo oba rty. To vylučuje linguolabialy, v nichž špička jazyka dosahuje na zadní stranu horního rtu a které jsou považovány za koronály. Dva zdaleka nejběžnější labialy jsou dvojhlásky, artikulované pomocí obou rtů, a labiodentaly, artikulované spodním rtem proti horním zubům, které jsou oba přítomny v angličtině. Další labialy zahrnují dentolabie, artikulované s horním rtem proti dolním zubům, což je opak labiodentalu.
Nejběžnější distribuce mezi dvojhláskami a labiodentaly je ta anglická, ve které jsou zastávky, [m], [p], a [b], dvojhláskové a frikativy, [f], a [v], jsou labiodentální. Bilabiální frikativy a dvojhláskový aproximant v angličtině neexistují, ale vyskytují se v mnoha jazycích. Například španělská souhláska spelt b nebo v se vyslovuje jako dvojhláskový aproximant mezi samohláskami.
Zaoblení rtů, neboli labializace, je běžný koartikulující znak podobný aproximantu. Angličtina /w/ je hlasový labializovaný velární aproximant, který je mnohem běžnější než čistě labiální aproximant. V kavkazských jazycích jsou velmi časté labializované dorsaly jako /kʷ/ a /qʷ/.
Velmi málo jazyků však rozlišuje čistě mezi dvojhláskami a labiodenty, takže „labiální“ je obvykle dostatečnou specifikací fonémů jazyka. Jedním z jazyků, který takto rozlišuje, je Ewe, který má oba druhy frikativ, ačkoli labiodenty se vyrábějí s větší artikulační silou.
Zatímco většina jazyků používá čistě labiální fonémy, v několika je obecně chybí. Příkladem jsou Tlingit, Eyak (oba Na-Dené), Wichita (Caddoan) a Irokézské jazyky s výjimkou čerokíjštiny. Všechny tyto jazyky se dočkaly zavedení labialů pod vlivem angličtiny.