Hypotéza párování je populární teorie psychologické sociální psychologie navržená Walsterem a spol. v roce 1966, která naznačuje, proč se lidé začnou přitahovat ke svému partnerovi. Tvrdí, že lidé mají větší pravděpodobnost, že si vytvoří dlouhodobé vztahy s těmi, kteří jsou stejně fyzicky atraktivní jako oni.
Walster inzeroval „Computer Match Dance“. 752 studentských účastníků bylo čtyřmi nezávislými porotci hodnoceno podle fyzické přitažlivosti, jako měřítko společenské vhodnosti. Účastníci byli požádáni, aby vyplnili dotazník, údajně pro účely počítačového párování, ale ve skutečnosti byl použit k hodnocení podobnosti. Místo toho byli účastníci náhodně spárováni, s výjimkou toho, že žádný muž nebyl spárován s vyšší ženou. Během tance byli účastníci požádáni, aby ohodnotili své rande. Bylo zjištěno, že atraktivnější studenti byli upřednostňováni jako rande před méně atraktivními studenty a fyzická přitažlivost byla shledána jako nejdůležitější faktor, před inteligencí a osobností. Ačkoli to ukázalo, že fyzická přitažlivost byla faktorem, nemělo to žádný vliv na partnera, takže tato studie hypotézu nepodpořila.
Studie však postrádá ekologickou platnost: interakce mezi účastníky byla velmi krátká, proto bylo pravděpodobné, že jakýkoli úsudek měl povrchní vlastnosti. Krátká doba mezi setkáním a hodnocením jejich partnera také snižovala pravděpodobnost odmítnutí. A konečně, protože jako účastníci byli použiti pouze studenti, vzorek není reprezentativní pro celou populaci. V následné studii, která následovala šest měsíců po tanci, bylo zjištěno, že partneři, kteří si byli podobní, pokud jde o fyzickou přitažlivost, měli větší pravděpodobnost, že budou pokračovat v randění: toto zjištění podporuje hypotézu shody.
Murstein (1972) také našel důkazy, které podpořily hypotézu shody: fotografie randících a zasnoubených párů byly hodnoceny z hlediska atraktivity. Určitá tendence byla zjištěna u párů s podobnou atraktivitou k randění nebo zasnoubení.
Huston (1976) tvrdil, že důkazy pro hypotézu shody nepocházejí z shody, ale naopak ze sklonu lidí vyhýbat se odmítnutí, a proto si vybrat někoho podobně atraktivního, aby se vyhnuli odmítnutí někým atraktivnějším, než jsou oni sami. Huston se to pokusil dokázat tím, že účastníkům ukázal fotografie lidí, kteří již dali najevo, že by účastníka přijali za partnera. Účastník si obvykle vybral osobu hodnocenou jako nejatraktivnější; studie má však velmi chybnou ekologickou platnost, protože vztah byl jistý, a v reálném životě by si lidé nebyli jistí, a proto je stále pravděpodobnější, že si vyberou někoho stejně atraktivního, aby se vyhnuli možnému odmítnutí.
Další důkazy podporující hypotézu shody nalezli Silverman (1971); Berschied a kol. (1971); Dion a Berschied (1974) a Berschied a Walster a kol. (1974). Price a Vandenberg (1979) dokonce uvedli, že „fenomén shody [fyzické přitažlivosti mezi partnery v manželství] je stabilní v rámci generací i napříč generacemi“.