Mezirasová adopce znamená umístění dítěte, které je jedné rasy nebo etnické skupiny, k adoptivním rodičům jiné rasy nebo etnické skupiny, obvykle prostřednictvím veřejného systému péče o děti. Nejnovější odhady, které zahrnují mezinárodní adopce, zjistily, že 8% adopcí bylo mezirasových . Ve Spojených státech se tento termín převážně týká umístění barevných dětí nebo dětí z jiné země k bělošským adoptivním rodičům. Tento trend nastává proto, že v systému péče o děti je zastoupen neúměrný počet dětí z menšin. To znamená, že jejich relativní počet neodráží počet běžné populace ve Spojených státech. Oproti tomu údaje ukazují, že ti, kteří chtějí adopci, jsou obvykle heterosexuální bílé páry vyšší třídy.
Na základě systému analýzy a vykazování adopce a pěstounské péče (AFCARS) fiskální rok 1998 ukázal, že přibližně 64% dětí čekajících v pěstounské péči je menšinového původu; 32% jsou běloši. Ze všech pěstounských dětí čekajících na adopci je 51% černochů, 11% Hispánců, 1% jsou američtí Indové, 1% jsou Asiaté/Pacifičtí ostrované a 5% je neznámých/neschopných určit. Údaje z Národního průzkumu rodinného růstu z roku 1995 (NSFG) ukazují, že adopce dítěte, které není příbuzné, byla nejčastější u bezdětných bělošek a u žen s vyšší úrovní příjmů a vzdělání. Nejnovější odhad mezirasové adopce byl proveden v roce 1987 Národním zdravotnickým dotazníkovým průzkumem (NHIS) a zjistil, že 1% bělošek adoptuje černošské děti, 5% bělošek adoptuje děti jiných ras a 2% žen jiných ras adoptují bělošské děti (odhady zahrnují narozené v cizině).
Před druhou světovou válkou bylo velmi vzácné, aby bílé páry adoptovaly dítě jiné rasy, a bylo vynaloženo veškeré úsilí, aby dítě odpovídalo barvě pleti a náboženství adoptivní rodiny. V roce 1944 se pak o rostoucí počet dětí z menšin čekajících na adopci začala zajímat společnost Boys and Girls Aid Society, která se zaměřovala na děti asijsko-amerického, indiánského a afroamerického původu. Děti asijského a indiánského původu byly nejsnáze umisťovány mimo svou rasovou skupinu, zatímco tyto afroamerické dědictví se ukázalo jako obtížnější. Kampaň se jmenovala „Operace hnědé dítě“ a jejím cílem bylo najít adoptivní domovy, i když pocházejí z jiné rasy. Během hnutí za občanská práva pak ve Spojených státech dramaticky vzrostly mezirasové adopce a jejich počet se více než ztrojnásobil ze 733 případů v roce 1968 na 2 574 případů v roce 1971. (V současnosti je to asi 6 500 případů ročně.) Tehdy Národní asociace černošských sociálních pracovníků odsoudila mezirasové adopce s poukazem na to, že adoptovaným hrozí rozvoj špatné rasové identity kvůli nedostatku kontaktu se vzory téže rasy. V 90. letech se umisťování černošských dětí do jiných než černošských domovů prakticky úplně zastavilo.
V roce 1994 byl přijat zákon Howard M. Metzenbaum Multiethnic Placement Act. Zakazuje agentuře, která dostává federální podporu a je zapojena do pěstounské péče a umisťování adoptivních dětí, aby zdržovala nebo odmítala umístění dítěte na základě rasy, barvy pleti nebo národnostního původu dítěte nebo adoptivního/pěstounského rodiče. V roce 1996 byl tento zákon novelizován ustanoveními o mezietnické adopci. Tato ustanovení zakazují agenturám zdržovat nebo odmítat umístění dítěte pouze na základě rasy a národnostního původu. Účelem těchto revizí bylo posílit dodržování a vynucování postupů, odstranit jakékoli zavádějící výrazy a požadovat, aby diskriminace nebyla tolerována. Dalším důležitým zákonem týkajícím se mezirasové adopce byl zákon o adopci a bezpečných rodinách, který byl implementován v roce 1997. Účelem tohoto zákona je zkrátit dobu, kterou dítě tráví v pěstounské péči, zavedením dvouletého limitu, a tedy doufejme, že se dítě přiblíží k trvalé adopci. Účelem tohoto zákona bylo snížit nestabilitu a problémy se zneužíváním v systému pěstounské péče. Kritici bohužel tvrdí, že také snižuje důraz na snahu udržet děti u jejich biologických rodičů.
Jedna studie zjistila, že mezirasoví adoptovaní jedinci si vedou někdy lépe, někdy hůře, ale celkově přibližně stejně jako jejich protějšky ze stejné rasy napříč 12 zkoumanými adaptačními opatřeními. Tato opatření zkoumala indexy akademických, rodinných, psychologických a zdravotních výsledků u 4 skupin mezirasových adolescentů a adolescentů ze stejné rasy. Konkrétně měli interrasoví adoptovaní jedinci výrazně vyšší známky a výrazně vyšší akademická očekávání, ale nepatrně vzdálenější otcovské vztahy a vyšší úroveň psychosomatických příznaků než jejich adoptovaní protějšky ze stejné rasy. Také asijští adolescenti adoptovaní rodiči bílé rasy měli jak nejvyšší známky, tak nejvyšší úroveň psychosomatických příznaků, zatímco černošští adolescenti adoptovaní rodiči černé rasy hlásili nejvyšší úroveň deprese. Na druhou stranu černošští adoptovaní jedinci hlásili vyšší úroveň sebeúcty než adolescenti nečerní.
Jiný uváděl, že hlásil problémy s přizpůsobením u svých dětí přibližně ve stejné míře, jakou hlásili rodiče rasově adoptovaných bělochů. Důkazy však také ukázaly, že mimorodinné síly, například společenský rasismus, měly negativní dopad na výsledky přizpůsobování. Zejména zkušenosti s diskriminací vyvolávaly pocity zdánlivého nepohodlí. Výzkum naznačil, že s takovou společenskou diskriminací se nejčastěji setkávají černošské a asijské děti, které se od bělochů zjevně liší. Mnohé latinskoamerické děti s angloamerickými fyzickými rysy se zjevně mohou takovým projevům rasismu bezpečně vyhnout. Jedno z nejzajímavějších zjištění této studie ukázalo, že rozhodnutí mezirasových adoptivních rodičů o tom, kde budou žít, mělo na přizpůsobování jejich dětí podstatný dopad. Mezirasoví adoptivní rodiče žijící v převážně bělošských komunitách mívali adoptované, kteří zažívali větší nepohodlí ohledně svého vzhledu než ti, kteří žili v integrovaných prostředích.
Výzkum se zaměřil na formování kulturní identity adoptovanými dětmi. Například jedna studie se zaměřila na korejské a čínské děti adoptované rodinami ve Spojených státech. Rozhovory zjistily, že vysoká míra zapojení dětí do korejských kulturních aktivit byla pozitivně spojena s výsledky měření síly korejské identity dětí a také se snadnou komunikací s jejich rodiči o jejich adopcích. Rodičovská podpora kulturních aktivit a spoluúčast na nich se zdála být rozhodující pro rozvoj etnické identifikace.
A konečně, některé výzkumy zkoumaly empirické studie samotné mezirasové adopce. Tyto studie se zabývají tím, zda minulé výzkumy, které tvrdí, že mezirasová adopce pozitivně prospívá barevným dětem, zejména černošským dětem, mohou mít metodické potíže. Konkrétně tyto studie analyzují přítomnost etnocentrické předpojatosti v právním a vědeckém hodnocení pohody a přizpůsobení dětí.
V souvislosti s tématem mezirasové adopce existuje dichotomie. Kritici rasové shody tvrdí, že existuje temnější stránka zahrnující bělochy s přetrvávajícím rasistickým přesvědčením proti míchání ras. Tvrdí, že dětem tato praxe ubližuje nejvíce. „Jedním z problémů politiky rasové shody,“ říká Donna Matiasová, právnička Institutu spravedlnosti, „je to, že nechává děti v systému čekat. Jsou uvrženy do začarovaného kruhu, kde klesá šance, že budou někdy adoptovány .“ Ukázalo se, že nikdy neadoptované děti negativně neovlivní. Po stárnutí mimo pěstounskou péči bylo 27% mužů a 10% žen uvězněno během 12 až 18 měsíců. 50% bylo nezaměstnaných, 37% nedokončilo střední školu, 33% dostávalo veřejnou pomoc a 19% žen porodilo děti. Před odchodem z péče dostávalo 47 procent nějakou poradnu nebo léky na psychické problémy; toto číslo po odchodu z péče kleslo na 21%.
Na druhé straně David Watts, biraciální sociální pracovník v New Yorku, který byl vychován adoptivní bílou rodinou. „Je špatný nápad dát černošské dítě do bílého domova… Myslím, že je nemožné, aby někdo z jedné kultury učil jinou kulturu,“ říká. „Musíte ji žít, abyste ji vstřebali.“ Vlivná Národní asociace černošských sociálních pracovníků (NABSW) zaujala tento postoj a naznačuje, že mezirasová adopce je formou „genocidy“ a že „černošské děti v bílých domovech jsou odříznuty od zdravého vývoje sebe sama jako černochů“. „Stejná rasa dává smysl, protože je to to, na co je dítě zvyklé, co způsobuje nejmenší narušení v životě dítěte,“ říká Toni Oliverová, předsedkyně organizace. „Často, když se lidé dívají na ‚láska je všechno, co je potřeba‘, zdá se, že přehlížejí dopad rasy na naši společnost. Nějak, když je to případ adopce, najednou se zdá, že na rase už nezáleží.“
Burrow, A. L. & Finley, G. E. (2004). Transracial, Same-Race Adoptions, and the Need for Multiple Measures of Adolescent Adjustment, American Journal of Orthopsychiatry, 74(4), 577-583.
Courtney, M. and Piliavin, I. (1998). In Struggling in the Adult World, The Washington Post, 21. července 1998. Studium provedl School of Social Work, University of Wisconsin.
Feigelman, W. (2000). Adjustments of transracially and inracially adopted young adults, Child and Adolescent Social Work Journal, 17(3), 165-183.
Grob (2003). International Adoption: The Relationship between Child and Parent Characteristics and Parent Report of Child Adjustment, Dissertation Abstracts International. A, The humanities and social sciences, 64(4).
Huh, N. S. & Reid, W. J. (2000). Intercountry, Transracial Adoption and Ethnic Identity, International Social Work, 43(1), 75-87.