Biosémiotika · Kód
Výpočetní sémiotika
Konnotace · Dekódovat
Denotace · Kódovat · Lexikální
Literární sémiotika · Modalita
Reprezentace (umění) · Salience
Semeiotika · Sémióza · Sémiosféra
Sémiotické prvky a znakové třídy
Znak · Znakový relační komplex
Znakový vztah · Umwelt · Hodnota
Komutační test
Paradigmatická analýza
Syntagmatická analýza
Michail Bakhtin · Roland Barthes
Marcel Danesi · John Deely
Umberto Eco · Algirdas Julien Greimas
Félix Guattari · Louis Hjelmslev
Roman Jakobson · Roberta Kevelson
Kalevi Kull · Juri Lotman
Charles S. Peirce · Augusto Ponzio
Ferdinand de Saussure
Thomas Sebeok · Michael Silverstein
Eero Tarasti · Jakob von Uexküll
Vjačeslav Ivanov · Vladimir Toporov
Strukturalismus
Poststrukturalismus
Estetikizace
Postmodernita
V sémiotice odkazuje modalita na konkrétní způsob, jakým má být informace zakódována pro prezentaci lidem, tj. na typ znaku a na stav reality připisovaný nebo nárokovaný znakem, textem nebo žánrem. Je více spojena se sémiotikou Charlese Peirceho (1839-1914) než se Saussurem (1857-1913), protože význam je pojat jako účinek množiny znaků. V Peircianově modelu je odkaz na objekt, když je znak-nosič (reprezentant) interpretován rekurzivně jiným znakem (stává se jeho interpretantem), což je pojem významu, který ve skutečnosti implikuje klasifikaci znakových typů.
Takže modalita odkazuje na určitý typ informace a/nebo reprezentační formát, ve kterém je informace uložena. Médium je prostředek, kterým je tato informace předána smyslům tlumočníka. Primární modalitou je přirozený jazyk, který má mnoho neměnných vlastností napříč zvukovými médii jako mluvený jazyk, vizuálními médii jako psaný jazyk, hmatovými médii jako Braillovo písmo a kinetickými médii jako znakovou řeč. Když je význam zprostředkován mluveným jazykem, je převeden do zvukových vln vysílaných mluvčím a přijímaných ušima jiného. Přesto tento podnět nelze oddělit od vizuálního důkazu mluvčího chování a gest a od obecného povědomí o fyzickém umístění a jeho možném konotativním významu. Podobně význam, který je obsažen ve vizuální formě, nelze oddělit od ikoničnosti a důsledků formy. Je-li písmo psáno rukou, je písmo úhledné nebo dokazuje emoce ve svém stylu. Jaký typ papíru se používá, jakou barvu inkoustu, jaký druh psacího nástroje: všechny tyto otázky jsou relevantní pro interpretaci významu toho, co je znázorněno. Obrazy jsou však odlišitelné od přirozeného jazyka. Pro Rolanda Barthese (1915-80) jazyk funguje s relativně určenými významy, zatímco obrazy „neříkají“ nic. Nicméně existuje rétorika pro uspořádání částí, které mají znamenat, a vznikající, byť dosud ne obecně přijímaná syntaxe, která artikuluje jejich části a váže je do efektivního celku.
Diskuse o stavu reality
Při interpretaci systému znaků si diváci udělají úsudek o modalitě celku, tj. rozhodnou, zda je pravděpodobnější, že jde o skutečnost nebo fikci, skutečnou nebo nereálnou. Odkazuje také na to, jak se diváci dívají na platnost a spolehlivost sdělení. Obrazy s vyšší modalitou se zdají být reálnější než ty s menší modalitou. Při této kalibraci budou diváci čerpat ze své kolektivní zkušenosti a pochopení reálného světa a konkrétního použitého komunikačního média. Ti, kdo vstupují do kina nebo divadla, jsou si tedy vědomi toho, že obsah systému, který se chystají zhlédnout, obvykle přinesou herci. Pokud však jednotlivec náhodně přepne kanál v televizi, je třeba vyhodnotit novou sadu signiferů: zdá se, že je to živě nebo nahráno, jsou tito lidé známí jako herci nebo mají role reálného světa, které by vysvětlovaly jejich přítomnost v televizi, jaký je žánr nebo formát programu atd. Pokud se předběžně vyhodnotí, že jsou zobrazovány skutečné události, lze detailnější věrohodnost nebo věrohodnost vyhodnotit odkazem na divákův smysl pro vyprávění. Má divák osobní nebo zprostředkovaný prožitek tohoto typu události? Očekává se, že takto budou reagovat skuteční lidé a řekněme vysvětlí své pohnutky? Tato forma analýzy k určení možnosti a důvěrnosti, ať už vědomé nebo nevědomé, umožňuje divákům posoudit autoritu řečníků a spolehlivost jejich sdělení. Diváci tak mohou věřit tomu, co člověk říká v rozhovoru, protože to odpovídá jeho vlastní zkušenosti. To, co se děje v telenovele, může být emocionálně úchvatné, protože i když je fiktivní, představuje reálné situace.