V rodinném právu je kontakt (nebo ve Spojených státech navštěvování) jedním z obecných pojmů, který označuje úroveň kontaktu, který může mít rodič nebo jiná významná osoba v životě dítěte s tímto dítětem. Kontakt je součástí svazku práv a výsad, které může mít rodič ve vztahu k jakémukoli dítěti v rodině.
Po ratifikaci Úmluvy Organizace spojených národů o právech dítěte ve většině zemí byl termín „přístup“ nahrazen termínem kontakt. Terminologie odráží podstatnou změnu práva. Rodič již nemusí mít nutně právo na „péči“ o dítě nebo „přístup“ k dítěti. Místo toho může být dítěti umožněn pobyt nebo kontakt s rodičem.
Ve většině jurisdikcí se povaha vztahu páru mění, když se do tohoto vztahu narodí dítě. V právu mohou existovat rozdíly v důsledcích v závislosti na tom, zda je vztah heterosexuální nebo mezi osobami stejného biologického pohlaví, a zda se jedná o manželství, registrované partnerství (někdy, jako v Holandsku, označované jako partnerství) a soužití (v některých státech se někdy rovná manželství podle obyčejového práva). Všechny děti jsou ve větší či menší míře podřízeny autoritě svých rodičů v prvních letech života, tj. během období, které je označováno jako jejich nezletilost, státy ukládají řadu nezpůsobilostí až do doby, kdy děti dosáhnou věku, kdy jsou považovány za dostatečně zralé na to, aby převzaly odpovědnost za své vlastní jednání. Otázky styku s dítětem a jeho péče se vzájemně prolínají a představují všechny aspekty péče a kontroly, které mohou rodiče ve vztahu ke svým dětem vykonávat. Rozsah pravomoci soudů upravit styk s dítětem bude záviset na povaze vztahu rodičů. V případě manželství mohou soudy upravit právo na styk s dítětem jako aspekt řízení o rozluce, prohlášení manželství za neplatné nebo rozvodu. V případě jiných vztahů se může příslušnosti dovolávat kterýkoli z manželů, partnerů, přirozených rodičů (což může někdy zahrnovat otce z nezákonných sexuálních vztahů), adoptivního rodiče, zákonného zástupce nebo opatrovníka ustanoveného k zastupování zájmů jakéhokoli dítěte.
Jako specifickou aplikaci parens patriae (viz veřejný pořádek a pojem nejlepšího zájmu) považuje většina států za svůj prvořadý zájem zájmy jakýchkoli dětí, které se ocitly v soudních sporech. Děti obvykle nejsou přímo účastníky soudního řízení, takže soudy mají řadu možností včetně pravomoci ustanovit opatrovníka ad litem k ochraně svých zájmů. To je zvláště důležité v případech týkajících se rozpadu jakéhokoli rodinného vztahu, kde otázky týkající se prospěchu dětí nabudou významu v někdy ostrých sporech. Na nadnárodní úrovni Úmluva o právech dítěte zdůrazňuje potřebu umožnit dětem vyjádřit se v jakémkoli řízení, které se dotýká jejich prospěchu. Je příznačné, že také navrhuje změnu terminologie, kdy se „opatrovnictví“ a „přístup“ nahradí pojmy „bydliště“ a „kontakt“.
Rodičovská odpovědnost v právu EU
Evropská unie zřídila mechanismus vzájemného uznávání rozhodnutí v oblasti rodinného práva prostřednictvím nařízení Rady 2201/2003, které pokračuje v harmonizaci pravidel o příslušnosti a o uznávání a výkonu všech rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Záměrem je zajistit, aby rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti mohla být uznávána a vykonávána jednotným postupem. Soudy v členském státě, kde má dítě obvyklé bydliště, jsou primárně příslušné rozhodovat o rodičovské zodpovědnosti. Soudy v ostatních členských státech vykonávají tato rozhodnutí, pokud:
Na návrh Komise v květnu 2002 bylo přijato nařízení o rodičovské zodpovědnosti dne 27. listopadu 2003, které se použije od 1. března 2005:
Kontaktní příkazy jsou vydávány podle s8 Children Act 1989, aby osoba (osoby), se kterou dítě žije, umožnila dítěti návštěvu, pobyt nebo kontakt s osobou uvedenou v objednávce. Objednávky pokračují až do věku 16 let dítěte. Dokud dítě není v péči místního úřadu, mohou o Kontaktní příkaz požádat následující osoby:
Nemůže-li žadatel podat žádost o vydání příkazu jako ze zákona, může podat soudu žádost o povolení k vydání žádosti. Při rozhodování, zda povolení udělit, soud zváží podle s10(9) mimo jiné:
Podle s11 se soud musí snažit zabránit průtahům s vydáním příkazu. Soud vydá příkazy ke styku s dětmi staršími šestnácti let pouze za výjimečných okolností. Kontakt může být buď přímý, např. osobní setkání s osobou, nebo nepřímý, např. dopisem, videem, výměnou vánočních pohlednic atd. Některé příkazy budou velmi konkrétní, pokud jde o časy, data a ujednání o kontaktu, jiné příkazy budou otevřenější s podrobnými ujednáními, která budou strany uzavírat dohodou. Tyto příkazy nezískávají pouze rodiče pro kontakt se svými dětmi, mohou existovat také příkazy ke kontaktu mezi sourozenci nebo dítětem a širšími členy rodiny. Někdy příkaz udává pokyny, že kontakt má být pod dohledem třetí osoby. Příkaz může být také pouze na určité období nebo obsahovat ustanovení, která platí pro určité období. Jedná se o příkazy soudu a jejich nedodržení může být pohrdáním soudem s vážnými důsledky.
Kontakt představuje změnu v základním pojetí sporů týkajících se výchovy dětí. Před zákonem o dětech z roku 1989 v jurisdikci Anglie a Walesu [a ve Skotsku v zákoně o dětech (Skotsku) z roku 1995] byl obvykle dospělému umožněn „přístup k“ dítěti; nyní má být dítěti umožněn „kontakt s dospělým“ [nebo nevlastním bratrem/sestrou]. Šestnáct let poté, co se zákon o dětech z roku 1989 stal zákonem, soudci a média v Anglii stále ještě občas odkazují na „péči a přístup“ místo na „bydliště a kontakt“ a někteří soudci vydávají příkazy jako „otec, aby měl kontakt s dítětem“ v rozporu s „dítěti byl umožněn kontakt s otcem“, jak tvrdila některá právní zařízení, rozdíl je minimální a pouze v nomenklatuře. Zákon je tichý jasný, že „příkaz k pobytu“ nepochybně dává rodiči žijícímu v domácnosti další práva a různými způsoby snižuje rodičovskou odpovědnost rodiče, který nebydlí v domácnosti. [b Hoggett]. Proto opatrovnictví a pobyt, nebo kontakt a styk s dítětem mohou být za určitých okolností v rodinném právu zaměnitelnými pojmy. Argument, že „vítěz již nebere vše“ ve sporech o kontakt/přístup k bydlení/opatrovnictví neobstojí.
Obecně lze říci, že návštěva je považována pouze za privilegium udělené nevlastnímu rodiči jakéhokoli dítěte rodiny. Standardní návštěvní ocenění rodinným soudem ve většině amerických států se skládá ze střídání víkendů a některých svátků (obvykle v rozsahu čtyř dnů v měsíci, pokud rodič nepovolí prodloužení společného rodičovského času).
Dítě ve věku třinácti let nebo kolem něj si však může v závislosti na státu zvolit, ve kterém z rodičů bude bydlet bez zásahů vlády.
Rodiče (a v některých jurisdikcích prarodiče) se často domnívají, že mají právo na navštěvování nebo styk s dítětem; soudy v několika zemích však používají subjektivní doktrínu nejlepšího zájmu dítěte k tomu, aby odepřely rodičům nebo prarodičům styk s dítětem (dětmi). To se běžně vyskytuje v případech, kdy je péče o dítě (děti) sporná a v minulosti docházelo k narušování návštěv. V takto vysoce konfliktních případech se často objevují obvinění ze zneužívání dítěte a/nebo domácího násilí.
Ve vysokých konfliktních případech může na návštěvy dohlížet sociální pracovník, psycholog, opatrovník ad litem nebo jiná třetí strana, zatímco nevlastní rodič navštěvuje dítě.
Mnoho nevlastních rodičů má návštěvní příkazy, které umožňují dítěti návštěvu s nimi bez jakéhokoli dohledu. Tyto návštěvy se často odehrávají mimo domov svěřenců. Často je nevlastnímu rodiči umožněna návštěva přes noc, víkendová návštěva nebo dovolená.
Rodiče se mohou také dělit o opatrovnictví a mohou se dohodnout na umožnění návštěv. V těchto situacích nemusí být soudní příkaz nutný, i když někdy je získán proto, aby se předešlo pozdějším sporům o to, na čem se rodiče předtím dohodli, a aby soudy mohly mít určitý dohled nad dětmi (který mají obvykle podle zákona a v rámci pravomoci parens patriae).
Adresář návštěv s dohledem