Přesídlení dětí je termín, který označuje odebrání nebo odloučení dětí od rodičů a nejbližší rodiny nebo prostředí, ve kterém byly původně vychovány. Vysídlené děti zahrnují různé kategorie dětí, které zažívají odloučení od rodiny a sociálního prostředí z několika různých důvodů. Tyto skupiny obyvatel zahrnují děti odloučené od rodičů, uprchlíky, děti posílané do internátních škol, vnitřně vysídlené osoby nebo vnitřně vysídlené osoby a žadatele o azyl. Přesídlení dětí se tedy týká široké škály faktorů, kvůli kterým jsou děti odebírány od rodičů a sociálního prostředí. Patří sem pronásledování, válka, ozbrojený konflikt a rozvrat a odloučení z různých důvodů.
Podle UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) bylo k roku (2002) na světě přibližně 22 milionů vysídlených dětí. Několik z nich je vysídleno na velmi dlouhou dobu trvající roky. Děti v nejhůře postižených oblastech v ozbrojených konfliktech nebo narušeních čelí vysídlení v průměru v délce 6 až 7 let.
Mezinárodně uznávanou a uznávanou definicí „dítěte“ je každý, kdo je mladší 18 let bez ohledu na jakýkoli kontext.
Psychologické účinky odloučení a narušení vztahů mezi rodiči a dětmi
Psychologové a vědci zabývající se sociálním chováním se shodují v tom, že dětem se daří lépe psychologicky i vývojově ve dvou než v jedné rodičovské rodině. Bowlby (1969) uvedl, že existuje kritické období, které je citlivé na rozvoj připoutanosti, během něhož se mezi dítětem a jeho rodiči snadno vytváří připoutanost. První výzkumy o adopcích tento názor podporují. I když vědci uvádějí, že citlivé období je ve skutečnosti poměrně rozsáhlé. Z toho by mohlo vyplývat, že děti potřebují delší období interakce s rodiči, než se dříve myslelo.
Účinky na vývoj nástavby
K rozvoji vazby dochází v důsledku procesu vzájemné interakce mezi rodičem a dítětem. Tato vzájemná interakce pomáhá dítěti rozlišovat své rodiče od ostatních a pomáhá rozvíjet emocionální vztahy s rodiči. Vazba mezi kojencem a rodičem pomáhá rozvíjet psychologickou jistotu, sebevědomí a umožňuje rozvoj důvěry v ostatní lidi. Množství společně stráveného času není jediným faktorem, který ovlivňuje rozvoj vazeb. Pro rozvoj vazby je také nutná určitá prahová úroveň interakce. Příležitosti k pravidelné interakci jsou důležité pro rozvoj vazby. Děti v obou, jednočlenných a dvoučlenných rodinách se zdají být lépe přizpůsobeny, když si užívají vřelé a souhlasné interakce se dvěma rodiči, kteří jsou aktivně zapojeni. Empirická literatura ukazuje, že děti potřebují pravidelnou interakci s figurami vazeb, aby udržely vztahy. Prodloužené odloučení dítěte od jednoho z rodičů je škodlivé, protože brání rozvoji vazby a vztahu mezi dítětem a rodičem. Právě z tohoto důvodu je mimořádně obtížné obnovit vztah mezi dítětem a rodiči, jakmile je narušen. Z tohoto důvodu je nejlepší se takovým narušením vyhnout. Vztah dítěte s rodiči má významný vliv na povahu sociálního, psychologického a emočního vývoje dítěte. Empirický výzkum také ukazuje, že narušení vztahu mezi dítětem a jeho rodiči má nepříznivé účinky na vývoj dítěte. Děti, kterým je bráněno ve stabilní a pravidelné interakci a smysluplném vztahu s jedním z rodičů, jsou vystaveny vyššímu potenciálu psychologického rizika. Děti jsou tedy pravděpodobnější a schopnější dosáhnout svého psychologického potenciálu, když jsou schopny mít zdravý a pravidelný vztah s oběma rodiči.
Ideální stav vztahu mezi dětmi a rodiči je takový, kdy dochází ke každodenní interakci mezi dítětem a jeho rodiči. Patří sem interakce v různých rodinných a sociálních kontextech, jako je hra, základní péče, limitní nastavení, ukládání do postele atd. Každodenní aktivity podporují a udržují rozvoj důvěry a pomáhají posilovat a prohlubovat vztahy mezi rodiči a dětmi.
Forma rozvodu a rozluky nevlastní rodič
Pokud jde o rozvod a odloučení, byly zaznamenány nepříznivé účinky v důsledku přerušeného vztahu mezi otcem a dítětem. Z hlediska odloučení v důsledku rozvodu je proto důležité udržovat pravidelnou interakci mezi dítětem a oběma rodiči. Je proto nešťastné, že v současné praxi není v rozvodovém řízení podporován vztah mezi dítětem a rodičem, který do péče svěřen není. Je-li to tedy prospěšné, děti čelí potenciálnímu riziku v důsledku odebrání nebo zmizení otců, kteří do péče svěřeni nebyli. Toto riziko se přidává k další zátěži problémů, které vznikají v důsledku rozvodu, včetně finanční zátěže a menší sociální podpory. Pro děti je odloučení od rodičů stresující a bolestivé.
Dlouhodobý dopad odloučení dítěte od rodičů
Studie NICHD zaměřená na ranou péči o dítě byla navržena tak, aby hodnotila dlouhodobé výsledky poskytování jiné než rodičovské péče. Poskytování jiné než rodičovské péče zahrnovalo jak příbuzné (příbuzenská péče), tak i příbuzné (denní péče). Studie NICHD byla založena na ekologické teorii Uriho Bronfenbrennera (1979). Analýza dopadů péče o rodinu a dítě odhalila, že charakteristiky rodiny a povaha a kvalita vztahu matky s dítětem byly výrazně lepším prediktorem výsledku dětí.
Dlouhodobé odloučení od rodičů má hluboký rušivý vliv na vývoj dětí. Mezi takové dlouhotrvající odloučení patří odloučení z důvodu smrti, institucionalizace, která zahrnuje odeslání dítěte do ústavu nebo zařízení bez rodičů, rozvod a opuštění dítěte rodičem a hospitalizace nebo dlouhodobá nepřítomnost z důvodu nemoci. Dlouhodobé vystavení špatné ústavní péči by mohlo vést k zoufalství, apatii a deficitu sociální schopnosti reagovat. Podle Ruttera (1979) vede k problémům v sociální schopnosti reagovat neschopnost vytvořit si bezpečné pouto s rodiči. Institucionalizace je extrémní forma odloučení dítěte od rodičů.
Značný negativní dopad má na dítě zanedbání péče. Přímé odmítnutí, zastrašování nebo izolace dítěte jsou formy citového zneužívání dítěte.
S názorem, že děti se vyvíjejí dospíváním na základě předchozích období a že některé účinky raných zkušeností během výchovy dětí se mohou projevit později v tom, čemu se říká „uspávací efekt“. Lze pozorovat, že účinky výchovy dětí se mohou projevit i později.