Ve studiu psychologie idiografie popisuje studium jedince, který je vnímán jako entita, s vlastnostmi, které ho odlišují od ostatních jedinců. Nomotezie je spíše studium kohorty jedinců. Zde je subjekt vnímán jako reprezentant třídy nebo populace a jejich odpovídajících osobnostních rysů a chování. Pojmy idiografie a nomotezie zavedl do americké psychologie G. Allport v roce 1937, který si je vypůjčil od německého filozofa Wilhelma Windelbrandta.
Nomothetické a idiografické jsou termíny vytvořené kantovským filozofem Wilhelmem Windelbandem k popisu dvou odlišných přístupů k poznání, z nichž každý odpovídá jiné intelektuální tendenci a každý odpovídá jiné větvi akademie.
Nomotéza je založena na tom, co Kant popsal jako tendenci k zobecňování, a je vyjádřena v přírodních vědách. Popisuje snahu odvodit zákony, které vysvětlují objektivní jevy.
Nomotéza doslova znamená „návrh zákona“ (řecká odvozenina) a používá se jak ve filozofii (viz také Nomotéza a idiografie), tak v psychologii s různými významy. V psychologii jsou nomotetická měřítka v kontrastu s ipsativními nebo idiotetickými měřítky, kde nomotetická měřítka jsou měřítka, která může provést přímo vnější pozorovatel, jako je váha nebo kolikrát dochází k určitému chování, a ipsativní měřítka jsou sebehlášení, jako je žebříčkově uspořádaný seznam preferencí.
Idiografie je založena na tom, co Kant popsal jako tendenci specifikovat, a je vyjádřena v humanitních vědách. Popisuje snahu porozumět významu nahodilých, náhodných a často subjektivních jevů.
Obvykle jsou nomotetické přístupy kvantitativní a idiografické jsou kvalitativní, i když „Osobní dotazník“ vyvinutý M.B. Shapirem a jeho další vývoj (např. Discanova stupnice) jsou kvantitativní i idiografické.
V sociologii nomotetické vysvětlení představuje zobecněné chápání daného případu a je v kontrastu s idiografickým vysvětlením, které představuje úplný popis daného případu.