„Princip normalizace znamená zpřístupnit všem lidem s poruchami učení vzory života a podmínky každodenního života, které se co nejvíce blíží běžným okolnostem a způsobům života nebo společnosti.“ (Bengt Nirje, The basis and logic of the normalisation principle, Sixth International Congress of IASSMD, Toronto, 1982.)
Princip normalizace byl vyvinut ve Skandinávii během šedesátých let a byl poprvé vyvinut a formulován Bengtem Nirjem (Princip normalizace a jeho důsledky pro lidské řízení, v R. Kugel & W. Wolfensberger (Eds.) Změna vzorů v ubytovacích službách pro mentálně retardované (i když termín „ti s dodatečnými potřebami podpory“ je nyní uznáván jako vhodnější) Washington, D.C., President’s Committee on Mental Retardation.)
Princip byl vyvinut během sedmdesátých let, zejména Wolfensbergerem v Kanadě prostřednictvím Národního institutu mentální retardace (NIMR) (Normalizace. Princip normalizace v lidských službách, Toronto, NIMR, 1972).
Normalizace měla významný vliv na způsob, jakým byly služby pro osoby se zdravotním postižením strukturovány v celé Velké Británii, Evropě, Severní Americe, Australasii a stále více i v dalších částech světa. Vedla k nové koncepci zdravotního postižení jako ne pouhého lékařského problému (lékařský model, který viděl osobu nerozeznatelnou od poruchy), ale jako sociální situace. Vládní zprávy začaly od 70. let 20. století tuto skutečnost reflektovat, např. zpráva antidiskriminační komise NSW z roku 1981 vydala doporučení ohledně „práv osob s mentálním postižením na odpovídající služby, na prosazování jejich práv na nezávislý život, pokud je to možné, a na prosazování principu normalizace“.
Teorie Valorizace sociálních rolí úzce souvisí s principem normalizace, která byla vyvinuta s normalizací jako základem.
Existuje několik mylných představ o principu normalizace:
Wolfensberger sám v roce 1980 navrhl „Normalizační opatření mohou být za určitých okolností nabídnuta a za jiných vnucena.“ (Wolfensberger, W. (1980) Definice normalizace: aktualizace, problémy, neshody a nedorozumění. In R.J. Flynn & K.E. Nitsch (Eds). Normalizace, sociální integrace a lidské služby. Baltimore: University Park Press)
Tento názor nepřijímá většina lidí v oboru, včetně Nirjieho. Zastánci zdůrazňují, že normalizované je prostředí, nikoli osoba.
Některé mylné představy a zmatky ohledně normalizace jsou odstraněny pochopením kontextu pro tento princip. Panuje obecné přesvědčení, že „zvláštním“ lidem nejlépe poslouží, když je společnost bude držet od sebe, dá je dohromady s „jejich vlastním druhem“ a zaměstná je. Princip normalizace má tuto myšlenku vyvrátit, spíše než aby se zabýval rafinovaností kolem otázky „co je normální?“.
Argumenty o volbě a individualitě by v souvislosti s normalizací měly brát v úvahu i to, zda je společnost, třeba prostřednictvím placeného podpůrného personálu, povzbuzovala k určitému chování. Například při odkazu na normalizaci musí být diskuse o volbě dospělého nosit s sebou panenku ovlivněna uznáním, že byl dříve povzbuzován k dětskému chování a že společnost v současnosti očekává, že se bude chovat dětinsky. Většina lidí, kteří považují normalizaci za užitečný princip, by doufala, že najde střední cestu – v tomto případě zájem dospělého o to, aby panenky byly oceňovány, ale s tím, že bude aktivně povzbuzován k tomu, aby je vyjadřoval způsobem přiměřeným věku, a odrazován od toho, aby se choval dětinsky. Princip normalizace má však také odkazovat na prostředky, kterými je člověk podporován, takže (v tomto příkladu) jakékoli povzbuzování nebo odrazování nabízené povýšeným nebo direktivním způsobem je samo o sobě považováno za nevhodné.
Normalizace v současné společnosti
Ve Spojených státech začala většina velkých veřejných institucí, v nichž jsou ubytováni dospělí lidé s vývojovým postižením, být na konci 80. let postupně ukončována jako primární prostředek poskytování služeb. Bohužel podnětem pro tuto masovou deinstitucionalizaci byly typicky stížnosti na systematické zneužívání pacientů personálem a dalšími osobami odpovědnými za péči a léčbu této tradičně zranitelné populace. V mnoha státech trval proces deinstitucionalizace 10-15 let kvůli nedostatku komunitních podpor, které by pomáhaly jednotlivcům dosáhnout co největší míry nezávislosti a integrace komunity. Významnou překážkou v rozvoji komunitních podpor byla nevědomost a odpor ze strany „typicky rozvinutých“ členů komunity, které naše kultura naučila, že „ti lidé“ jsou nějak zásadně odlišní a chybní a je v nejlepším zájmu všech, pokud jsou ze společnosti odstraněni (tento vývoj vychází z představ o zdraví, morálce a nákaze z 19. století). Součástí normalizačního procesu bylo vracet lidi do komunity a podporovat je v dosažení co „normálního“ života, ale další částí bylo rozšíření kategorie „normálního“ tak, aby zahrnoval všechny lidské bytosti. Na lidi se zdravotním postižením se nemá pohlížet jako na nemocné, nemocné, abnormální, podlidické nebo nezformované, ale jako na lidi, kteří potřebují významné podpory v určitých (ale ne ve všech) oblastech svého života. S tím přichází pochopení, že všichni lidé potřebují podporu v určitých obdobích nebo v určitých oblastech svého života, ale že většina lidí tyto podpory získává neformálně nebo prostřednictvím sociálně přijatelných cest. Klíčová otázka podpory obvykle vychází z produktivity a soběstačnosti, dvou hodnot, které jsou stěžejní pro definici vlastní hodnoty naší společnosti. Kdybychom jako společnost byli schopni rozšířit tento koncept vlastní hodnoty, možná by méně lidí bylo označeno jako „zdravotně postižení“.