Osvícenství je základní pojem v náboženství, spiritualitě a sekulární filosofii, v podstatě znamená být osvícen získáním nové moudrosti nebo porozumění.
Zatímco „osvícenství“ může odkazovat specificky na sekulární evropský věk osvícenství, má také paralely v obou dálněvýchodních náboženských konceptech (buddhistický Bódhi, zenový satori a hinduistická mokša) a abrahámovských náboženstvích (tj. Judaismus, křesťanství a islám).
Západní intelektuální historie pojmu „osvícení“ je základem sekulární myšlenky, která se vztahuje k lokalizovanému, nábožensky specifickému „osvícení“.
Pokouší se také překlenout tradiční propast mezi náboženstvím a náboženskou vírou a psychologickou vědou.
V tomto světském smyslu jsou „osvícení“ ti, kteří nejsou rozptylováni svými myšlenkami, ale zůstávají soustředěni – odolávají přirozené tendenci přicházet „ztraceni“ v přemýšlení o prožívání (spíše než prožívání přítomnosti). Tomuto zaměření se říká „uvědomění si bytí“ (satchidananda), kde je pozornost věnována spíše jejich existenci než jejich prožívání. Schopnost soustředit se je posílena technikami, jako je meditace, prozpěvování (s uvědoměním) a mentální potvrzení toho, co se teď děje („Dýchám“, „Ochutnávám své jídlo“, „Dělám [to] teď“).
Osvícenství si začíná uvědomovat podstatu svého já prostřednictvím nevolného pozorování. Pozorováním svého já (svého já) s odstupem si můžeme uvědomovat jeho procesy, aniž bychom v nich byli chyceni. Takovým pozorováním si člověk může odpočinout jako svědek.
Existuje tedy obecně světská složka osvícení, která se v některých případech může lišit od západního pojetí božské milosti (Boží), která byla v podstatě duchovní (tj. svatá, posvátná nebo mystická).
Kantova definice osvícení
(Pozn.: Kant zde mluví o „Aufklarung“, fázi kulturních dějin poznamenané vírou v rozum; to je něco zcela jiného než „Erleuchtung“, duchovní probuzení, o němž se hovoří výše v souvislosti např. s Buddhou. Pouze v angličtině se pro tyto dva odlišné jevy používá stejné slovo.)
Ve své slavné eseji What Is Enlightenment?zroku 1784 ji Immanuel Kant popsal následovně:
Kant usoudil, že i když člověk musí poslouchat své občanské povinnosti, musí veřejně používat rozum. Jeho heslem pro osvícení je Sapere aude! nebo „Dare to know“.
Adornova a Horkheimerova definice osvícení
Osvícenství v západní civilizaci
Křesťanští svatí, kteří stáli mimo náboženskou hierarchii, dosáhli svého duchovního postavení sami a nemohli komunikovat praktické prostředky k osvícení. Místo toho byli křesťanští svatí často spojováni do náboženských řádů, jako tomu bylo v případě Matky Terezy ve dvacátém století. Tak, jako v případě svatého Františka z Assisi, bylo do jejich řádů nasměrováno obrovské bohatství. Odvážně řečeno, křesťanské myšlenky byly používány k vydělávání peněz, což byla hlavní motivace pro věk zkoumání.
V období po Věku objevování, kdy portugalské a později anglické obchodní společnosti získávaly nadvládu nad indickými rádži, začal koncept osvícenství pronikat do Evropy.
Souběžně s tím, když byl formulován a poté využíván Systém světa Isaaca Newtona, došlo k poznání, že mystický pohled na svět lze zavrhnout. Tento program se nazýval osvícenství. Tak byl křesťanský pohled systematicky potlačován, což vyvrcholilo sekulárním pohledem vyjádřeným v americké revoluci a tragicky násilnými akcemi francouzské revoluce proti králi, prvnímu stavu (církvi) a druhému stavu (šlechtě).
„Věk osvícenství“ je příslovečný čas zrání v lidech – zhruba kolem 18 let – kdy se iluze dětství vytratí, a člověku zůstane větší sebeuvědomění a pochopení jeho vlastních rolí a povinností ve světě. To je analogické s křesťany přijatým konceptem „znovuzrození“ a je to přímá vazba mezi duchovním učením Krista, Ježíše a Buddhy. V buddhismu osvícení znamená, že člověk je nakonec osvobozen od cyklu utrpení a znovuzrození, takže se nikdy nemusí znovu narodit jinak než z vlastní vůle, aby zachránil druhé, tím, že pomůže ostatním na cestě k osvícenství.
Lidé, o nichž se říká, že jsou osvícení
Mnoho jednotlivců tvrdilo, že dosáhlo stavu osvícení, včetně mnoha slavných jogínů a mistrů meditace ze známých duchovních tradic. Mahátma Gándhí byl prý osvícený hledač pravdy. Siddhárta Guatama, Buddha, prý dosáhl „konečného stavu osvícení“ nebo „nirvány“.
Nārāyana Guru (1856 až 1928), plodný básník, filozof a sociální reformátor, jak se předpokládá, dosáhl osvícení, tj. absolutního stavu moudrosti, po několikaletém studiu jazyků, písma různých náboženství, jógy a zkušeností s asketickým životem, které vyvrcholily jeho dlouhým a meditativním samotářstvím v kopcích Maruthwamala v jižní Indii. Filozofické mistrovské dílo Nārāyana Guru „Atmopadeśa Śatakam“ (sto veršů sebevýuky) je především Guruovým poetickým vyjádřením jeho filozofie univerzální lásky, vycházející z jeho zkušeného stavu prvotního poznání vesmíru a z jeho následné schopnosti pohlížet na lidskou rasu jako na jednu z druhů, v bezvýhradné rovnosti a bez jakékoliv rasové, náboženské, kastovní či jiné diskriminace.
V naší době prý Jiddu Krishnamurti dosáhl osvícenství pod paprikou v Ojai v Kalifornii ve 20. letech 20. století.