Osobnost byla pro švýcarského psychologa Carla Junga sociální tváří, kterou jedinec představoval světu – „jakousi maskou, která má na jedné straně působit na ostatní určitým dojmem a na druhé straně zakrývat skutečnou povahu jedince“.
Identifikace s osobou
Pro dospívající dítě je rozvoj životaschopné sociální osobnosti životně důležitou součástí adaptace na dospělý život ve vnějším společenském světě a přípravy na něj. ‚Silné ego se vztahuje k vnějšímu světu prostřednictvím pružné osobnosti; ztotožnění se s konkrétní osobností (lékař, učenec, umělec atd.) brzdí psychologický vývoj‘. Pro Junga tedy ‚nebezpečí spočívá v tom, že [lidé] se stanou totožnými se svými osobnostmi – profesor se svou učebnicí, tenor se svým hlasem‘. Výsledkem by mohl být ‚mělký, křehký, konformní druh osobnosti, která je „celá osobnost“, se svou nadměrnou starostí o „to, co si lidé myslí“‚ – nereflektující stav mysli, „ve kterém jsou lidé naprosto nevědomí jakéhokoli rozdílu mezi sebou a světem, ve kterém žijí. Mají o sobě malou nebo žádnou představu jako o bytostech odlišných od toho, co od nich společnost očekává‘. Tím byla připravena scéna pro to, co Jung nazval Enantiodromií – vznik potlačené individuality zpod persony později v životě: „jednotlivec bude buď zcela udušen pod prázdnou personou, nebo se objeví enantiodromie do pohřbených protikladů“.
Rozpad osobnosti
„Rozpad osobnosti představuje typicky jungovský moment jak v terapii, tak ve vývoji“ – „moment“, kdy se „ono nadměrné odhodlání ke kolektivním ideálům maskujícím hlubší individualitu – osobnost – rozpadá…rozpadá“. Vzhledem k Jungovu názoru, že „osobnost je zdání…rozpad osobnosti je tedy pro individuaci naprosto nezbytný“. Nicméně její rozpad může vést zpočátku ke stavu chaosu v jednotlivci: „jedním z důsledků rozpadu osobnosti je uvolnění fantazie…dezorientace“. Jak se proces individuace rozbíhá, „situace se zbavila konvenční slupky a vyvinula se v neúprosné setkání s realitou, bez falešných závojů nebo jakýchkoliv ozdob“.
Negativní obnovení osobnosti
Jednou z možných reakcí na výslednou zkušenost archetypálního chaosu bylo to, co Jung nazval „regresivní obnova osobnosti“, kdy se protagonista „pracně snaží zalátat svou společenskou reputaci v mezích mnohem omezenější osobnosti…předstírá, že je takový, jaký byl před rozhodující zkušeností“. Podobně v léčbě může nastat „fáze obnovy osobnosti, což je snaha udržet povrchnost“; nebo i delší fáze „určená nikoli k podpoře individuace, ale k tomu, co Jung karikoval jako „negativní obnova osobnosti“ – tedy návrat ke statu quo“.
Alternativou je snášet život s absencí osobnosti – a pro Junga „člověk bez osobnosti…je slepý k realitě světa, který pro něj má pouze hodnotu zábavného nebo fantastického hřiště“. Nevyhnutelně je výsledkem „proudění nevědomí do vědomé říše, současně s rozpuštěním „osobnosti“ a snížením direktivní síly vědomí, stav narušené psychické ekvilibria“. Ti, kteří jsou v takové fázi uvězněni, zůstávají „slepí ke světu, beznadějní snílci…spektrální Kasandras obávaný pro jejich netaktnost, věčně nepochopený“
Obnova osobnosti
Zotavení, cíl individuace, „není dosaženo pouze prací na vnitřních postavách, ale také, jako conditio sine qua non, opětovným osvojením ve vnějším životě“ – včetně znovuvytvoření nové a životaschopnější osobnosti. Rozvíjet silnější osobnost…může působit neautenticky, jako učit se „hrát roli“,… ale pokud člověk nemůže plnit sociální roli, pak bude trpět“. Jedním z cílů individuace je tedy, aby lidé „rozvíjeli realističtější, pružnější osobnost, která jim pomůže orientovat se ve společnosti, ale nekoliduje ani neskrývá jejich pravé já“. Nakonec „v nejlepším případě je osobnost vhodná a vkusná, je věrným odrazem naší vnitřní individuality a našeho vnějšího pocitu sebe sama“.
Pozdější vývoj pojmu persona
Persona se stala jedním z nejrozšířenějších aspektů jungovské terminologie, přecházející do téměř běžné hantýrky: „maska nebo štít, který osoba klade mezi sebe a lidi kolem sebe, nazývaná některými psychiatry persona“ . Pro Erica Berna „se persona formuje v letech od šesti do dvanácti, kdy většina dětí poprvé odchází na vlastní pěst… aby se vyhnuly nežádoucím pletkám nebo prosazovaly chtěné“. Zajímal se o „vztah mezi stavy ega a jungovskou personou“ a uvažoval o tom, že „jako ad hoc postoj se persona odlišuje také od autonomnější identity Eriksona“. Možná ještě svárlivěji, pokud jde o životní scénáře, rozlišoval „archetypy (odpovídající magickým postavám ve scénáři) a Personu (což je styl, ve kterém se scénář hraje)“.
Post-Jungové volně nazývali personu „společenským archetypem konformního archetypu“, i když sám Jung se vždy snažil odlišit personu jako vnější funkci od těch obrazů nevědomí, které nazýval archetypy. Takže zatímco Jung doporučoval konverzaci s archetypy jako terapeutickou techniku, kterou sám používal – „Desítky let jsem se vždy obracel k anima, když jsem cítil, že mé emocionální chování je narušeno, a mluvil jsem s anima o obrazech, které mi sdělovala“ – zdůrazňoval, že „Bylo by skutečně vrcholem absurdity, kdyby se člověk snažil vést konverzaci se svou personou, kterou rozpoznával pouze jako psychologický prostředek vztahu“.