Podmíněná sytost je jednou ze tří známých potravinově specifických forem potlačení chuti k jídlu vlivem příjmu potravy, spolu s alimentární alliestézií a senzoricky specifickou sytostí. Podmíněná sytost byla poprvé prokázána v roce 1955 u potkanů zesnulým francouzským fyziologem profesorem Jacquesem Le Magnenem. Termín zavedl v roce 1972 profesor David Allenby Booth. Na rozdíl od ostatních dvou druhů stimulačně specifické sytosti je tento jev založen na klasické podmíněnosti, ale liší se od podmíněné chuťové averze (CTA) svou závislostí na vnitřním stavu ke konci jídla.
Popis jevu
Podmíněné sytosti se dosáhne, když se potravina s danou chutí sní na částečně plný žaludek a ihned po ní následuje mírně averzivní zažívací příhoda („nadýmání“). Je široce nesprávně chápána[nutná citace] jako spojení senzorických vlastností potraviny s jejím energetickým obsahem (kaloriemi) nebo obsahem sacharidů. Jedná se však o záměnu s podmiňováním prosté averze nebo kontrast s prostou podmíněnou preferencí. Podmíněná sytost byla prokázána pouze v experimentech s potkany[nutná citace], opicemi[nutná citace] nebo lidmi[nutná citace], když se chuť a plnost dohromady spojily s koncentrovaným maltodextrinem. Když se sní celé jídlo z koncentrovaného maltodextrinu, aniž by se změnila jeho chuť, je vidět pouze podmiňování preference chuti na začátku jídla. Krysy, opice a lidé se mohou naučit podmíněné sytosti v rámci jednoho nebo dvou párů[citace nutná], i když v prvních pokusech[citace nutná] potřebovaly krysy několik dní na úpravu příjmu, protože testované krmivo bylo averzně ochuceno nebo strukturováno. Zvláštností podmíněné sytosti je, že časová prodleva mezi příjmem (a tedy smyslovou stimulací) a averzivně podmíněným následným účinkem je mnohem kratší (méně než 15 minut), než je proveditelné pro podmínění prosté averze k chuti, vůni nebo struktuře otravou, která může nastat se zpožděním postabsorpčních účinků o 12 a více hodin.