Pokání je pocit a čin, při kterém člověk pozná a snaží se napravit křivdu nebo získat odpuštění od někoho, komu ukřivdil. V náboženských kontextech se obvykle odkazuje na pokání za hřích proti Bohu. Vždy zahrnuje přiznání viny a také alespoň jedno z: slavnostního slibu nebo rozhodnutí neopakovat trestný čin; pokusu o nápravu za křivdu nebo nějakým způsobem zvrátit škodlivé účinky křivdy tam, kde je to možné.
V biblické hebrejštině je myšlenka pokání reprezentována dvěma slovesy: שוב šuv (vrátit se) a נחם nicham (cítit smutek).
V Novém zákoně je slovo přeložené jako „pokání“ řecké slovo μετάνοια (metanoia), „po/za svou myslí“, což je složené slovo předložky „meta“ (po, s) a sloveso „noeo“ (vnímat, myslet, výsledek vnímání nebo pozorování). V tomto složeném slově předložka kombinuje dva významy času a změny, které mohou být označeny „po“ a „jiný“; takže celá složenina znamená: „myslet jinak po“. Metanoie je tedy především po-myšlenka, odlišná od dřívější myšlenky; změna myšlení doprovázená lítostí a změnou chování, „změna mysli a srdce“ nebo „změna vědomí“. Jedním z klíčových popisů pokání v Novém zákoně je podobenství o marnotratném synovi, nalezené v Lukášově evangeliu 15:11.
Hebrejská Bible postuluje pokání jako nepostradatelnou podmínku, na které závisí spasení a vykoupení lidu Izraele, stejně jako každého jednotlivého člověka. (Genesis 4:7; Leviticus 4, 5; Deuteronomium 4:30, 30:2; I Královská 8:33, 48; Ozeáš 14:2; Jer. 3:12, 31:18, 36:3; Ezek. 18:30-32; Isa. 54:22, 55:6-10; Joel 2:12; Jonáš 2:10).
Judaismus zdůrazňuje vykoupení moci teshuvah, která není ničím jiným než vykoupením člověka z otroctví hříchu.
Tóra (pět knih Mojžíšových) rozlišuje mezi trestnými činy proti Bohu a trestnými činy proti člověku. V prvním případě spočívá projev pokání v: (1) Přiznání se ke svému hříchu před Bohem (Lev. 5:5; Num. 5:7), podstatnou částí je slavnostní slib a pevné odhodlání nedopustit se téhož hříchu znovu. (2) Uskutečnění určitých předepsaných obětí (Lev. 5:1-20). Protiprávní jednání proti člověku vyžaduje kromě přiznání a oběti restituci v plné výši všeho, co bylo neprávem získáno nebo odepřeno bližnímu, přičemž k tomu je přidána jedna pětina jeho hodnoty (Lev. 5:20-26). Zemřel-li ukřivděný člověk, musí být restituce provedena jeho dědici; nemá-li dědice, musí být dána knězi, který slouží při oběti provedené na odpuštění hříchu (Num. 5:7-9).
Pohled biblických proroků
. 7:6); modlitba (II Sam. 12:16); sebetrápení, jako půst, trhání svrchního oděvu a nošení žíni; sezení a spaní na zemi (I Královská 21:27; Joel 2:13; Jonáš 3:5).
Proroci znevažovali všechny takové vnější projevy pokání a trvali spíše na úplné změně mentálního a duchovního postoje hříšníka. Požadovali regeneraci srdce, tj. rozhodný obrat od hříchu a návrat k Bohu úsilím o spravedlnost. „Ó Izraeli, vrať se k Hospodinu Bohu svému, neboť jsi padl pro svou nepravost. Vezměte s sebou slova a navraťte se k Hospodinu.Řekněte mu: Odstraňte všechnu nepravost, a přijměte nás milostivě, tak učiníme volky oběti rtů svých“ (Hospodin. 14:1-2, hebrejsky). „Rozkažte srdce své, a ne roucha svá, a obraťte se k Hospodinu Bohu vašemu; nebo milostivý jest a plný soucitu, pomalý k hněvu a hojný v milosrdenství, a lituje ho od zlého“ (Joel 2:13).
Pokání přináší odpuštění a odpuštění hříchu (Izaiáš 55:7). Mimo pokání proroci a apoštolové nevědí o žádném způsobu, jak zajistit odpuštění. Žádné oběti, ani náboženské obřady ho nemohou zajistit. Ne že by si pokání zasloužilo odpuštění, ale je to jeho podmínka. Pokání opravňuje člověka k odpuštění, ale neopravňuje ho k tomu.
„Svatý, požehnané jméno jeho, řekl Eliášovi: ‚Hle, vzácný dar, který jsem dal svému světu: jestliže člověk hřeší znovu a znovu, ale vrací se v pokání, přijmu ho’“ (Yer. Sanh. 28b).
„Veliké je pokání: přináší uzdravení do světa“; „sahá až k Božímu trůnu“ (srov. Hos. 14:2, 5); „přináší vykoupení“ (srov. Isa. 59:20); „prodlužuje lidský život“ (srov. Ezek. 18:21; Yoma 86a, b).
„Pokání a skutky milosrdenství jsou přímluvci člověka před Božím trůnem“ (Šab. 32a). Upřímné pokání se rovná přestavbě chrámu, obnově oltáře a obětování všech obětí (Pesiḳ, ed. Buber, 25:158; Lev. R. 7; Sanh. 43b).
Upřímné pokání se projevuje tehdy, když je stejné pokušení hřešit za stejných podmínek stále rezolutně odoláváno (Jóma 86b). „Ten, kdo vyznává svůj hřích a stále na něm lpí, je přirovnáván k člověku, který drží v ruce nečistý předmět; i když se koupe ve všech vodách světa, není očištěn; ale v okamžiku, kdy od sebe ten nečistý předmět odhodí, ho očistí jediná koupel, jak se říká (Čl. 28:13): „Kdo vyznává a opouští je [své hříchy], smiluj se“ (Ta’an. 16a; „Jad“, l.c. ii. 3).
Podle židovské nauky je pokání předpokladem smíření (Talmud Yoma viii. 8). Jom Kippur, den smíření, odvozuje svůj význam pouze z toho, že je vyvrcholením deseti kajícných dnů, kterými začíná židovský náboženský rok; a proto nemá bez pokání žádný užitek (Talmud Yoma viii. 8; Midraš Sifra, Emor, xiv.). Ačkoli by člověk měl být kajícný každý den (Ab. ii. 10; Shab. 153a), prvních deset dnů každého roku je přijatelný čas oznámený prorokem (Isa. lv. 6): „Hledejte Hospodina, dokud je nalezen, povolejte ho, dokud je nablízku“ (R. H. 18a; „Jad“, l. c. ii. 6).
Pokání a Den smíření pouze zprošťují člověka hříchů spáchaných proti Bohu; hříchů vůči jiné osobě zprošťují teprve tehdy, když byla provedena restituce a bylo dosaženo odpuštění uražené strany (Yoma 87a; „Yad“, l.c. ii. 9).
Nikdo nemusí zoufat kvůli svým hříchům, neboť každý kající se hříšník je milostivě přijat Bohem. (Jer. 31:9)
Židovská doktrína tvrdí, že nikdy není pozdě, dokonce ani v den smrti, vrátit se k Bohu s upřímným pokáním, neboť „jako je vždy otevřené moře pro každého, kdo se chce očistit, tak jsou brány pokání vždy otevřené hříšníkovi“ (Pesikta., vyd. Buber, xxv. 157; Midraš Deuteronomy Rabbah ii.; Midr. Teh. lxiii.), a ruka Boží je neustále natahována, aby ho přijala (Talmud Pesachim 119a; Deut. Rabbah ii.). Jeden názor v Talmudu tvrdí, že kající se hříšník dosahuje vyššího duchovního postavení než ten, kdo nikdy nezhřešil (Berachot 34b.) Je hříchem posmívat se kajícímu hříšníkovi připomínáním jeho dřívějších hříšných způsobů (B. M. 58b; „Jad“, l. c. vii. 8).
Doktrína pokání v Písmu se zdá být velmi výrazná. Viz popis pokání v hebrejské Bibli výše pro pokání ve Starém zákoně. V Novém zákoně začal Jan Křtitel svou veřejnou službu, stejně jako Ježíš, výzvou k pokání (Mat. 3:1, 2; 4:17).
Když Ježíš vyslal posly, aby hlásali jeho evangelium, přikázal jim kázat pokání (Lukáš 24:47; Marek 6:12). Učení o pokání najdeme v Novém zákoně v Petrovi, (Skutky 2:38); Pavlovi, (Skutky 20:21). Bůh chce, aby každý činil pokání (2 Pt. 3:9; Skutky 17:30). Vskutku, neschopnost člověka uposlechnout Boží výzvy k pokání znamená, že naprosto zahyne (Lukáš 13:3).
Svatý Izák ze Sýrie řekl: „Tento život vám byl dán k pokání. Neplýtvejte jím na marné pronásledování.“
Ve skutečném pokání je obsažena trojí myšlenka:
Mat. 21:29 – „Odpověděl a řekl: Nebudu; ale potom učinil pokání a odešel.“ Slovo, které se zde používá pro „pokání“, znamená změnit něčí názor, myšlenku, účel, názory týkající se věci; znamená mít jiný názor na věc. Tato změna je dobře znázorněna na jednání marnotratného Syna a Publicana ve známém příběhu o farizejovi a Publicanovi (Lukáš 15 a 18).
Jako dotyk vůle a dispozice
Jedno z hebrejských slov pro pokání znamená „obrátit“. Marnotratný syn řekl: „Já vstanu… a on vstal“ (Lukáš 15:18, 20). Část
vůle a dispozice v pokání se ukazuje:
In the Confession of Sin to God
Psa. 38:18 — „Neboť oznámím nepravost svou, svého hříchu budu litovati.“ Publikán se bil do prsou a řekl: „Bůh buď milosrdný ke mně hříšníkovi“ (Lukáš 18:13). Marnotratník řekl: „Zhřešil jsem proti nebi“ (Lukáš 15:21).
Člověku musí být přiznáno i to, nakolik bylo člověku ukřivděno v našem hříchu a skrze náš hřích (Mat. 5:23, 24; Jakub 5:16).
Nestačí odvrátit se od hříchu, musíme se obrátit k Bohu. 1 Te. 1:9; Skutky 26:18.
Jak vzniká pokání
Pokání je božský dar
Podle křesťanů si skutky pokání nezaslouží Boží odpuštění od hříchu; spíše je odpuštění dáno jako dar od Boha těm, které spasí. Skutky 11:18 – „Potom Bůh i pohanům poskytl pokání k životu.“ 2 Tm. 2:25 – „Jestliže jim Bůh peradventure dá pokání k poznání pravdy.“ Skutky 5:30, 31.
Podle tohoto názoru jsou lidé vyzýváni k pokání, abychom mohli pocítit svou vlastní neschopnost tak činit, a následně být vrženi na Boha a prosit ho, aby v našich srdcích vykonal toto dílo milosti. Mnoho církevních otců se o tom zmínilo jako o „daru pokání“ nebo jako o „daru slz“.
Bůh vyzývá všechny, aby činili pokání skrze slyšení evangelia. Bůh uděluje úplné pokání, protože každý jednotlivec odpovídá na pokání skrze víru v očišťující oběť Ježíše za všechen hřích.
„Tedy víra přichází skrze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží.“
(Římanům 10:17).
Pokání je dáno ze své podstaty přednostně před čímkoli jiným. Člověk nemůže ukázat skutečnou změnu ve svém životě dříve, než se sám změnil [pokání], aby přinesl projevy této změny/pokání. Z tohoto důvodu musí nutně přijít pokání před takovými nařízeními, jako je křest vodou a večeře Páně – známé křesťanské obřady zobrazující Kristovu smrt, náhražka za lidské hříchy, vykoupení, vzkříšení a očištění od hříchů.
Přesto se vyrábí pomocí prostředků
Skutky 2:37, 38, 41. Samotné evangelium, které volá po pokání, ho produkuje. Když
lidé z Ninive (Jonáš 3:5-10) uslyšeli kázání Božího slova Jonášem, uvěřili poselství a obrátili se k Bohu. Ne nějaké poselství, ale evangelium je nástroj, který Bůh používá k dosažení tohoto žádoucího cíle. Dále, toto poselství
musí být kázáno v moci Ducha svatého (1 Te. 1:5-10).
Zjev. 3:19; Žd. 12:6, 10-11. Boží tresty jsou někdy za účelem přivést své toulavé děti zpět k pokání.
2 Tm. 2,24-25. Bůh často používá milující, křesťanské napomenutí bratra, aby nás přivedl zpět k Bohu.
Slovo „Tawbah“ (pokání) v arabštině doslova znamená „vrátit se“ a je zmíněno v Koránu. V islámském kontextu odkazuje na akt opuštění toho, co Bůh zakázal, a návrat k tomu, co přikázal.