V psychologii vnímání a motorické kontroly termín priming označuje speciální formu primingu. Obecně priming efekty probíhají vždy, když je reakce na cílový stimul ovlivněna prvotním stimulem prezentovaným v dřívější době. Charakteristickým rysem primingu reakce je, že prvotní a cílový jsou prezentovány v rychlém sledu (obvykle méně než 100 milisekund od sebe) a jsou spojeny s identickými nebo alternativními motorickými reakcemi. Když je provedena rychlá motorická reakce pro klasifikaci cílového stimulu, prvočíslo bezprostředně předcházející cíli tak může vyvolat konflikty odezvy, když je přiřazeno jiné odezvě jako cíl. Tyto konflikty odezvy mají pozorovatelné účinky na motorické chování, což vede k primárním efektům, např. v době odezvy a chybovosti. Zvláštní vlastností primingu odezvy je jeho nezávislost na vizuálním vědomí prvočísla.
Response priming jako visuomotorický efekt
V roce 1962 Fehrer a Raab ohlásili experimenty, kdy účastníci museli co nejrychleji stisknout jedinou klávesu po předložení vizuálního cílového stimulu. Viditelnost cíle byla silně snížena tzv. metakontrastní maskou (viz níže). Autoři zjistili, že reakční doby byly nezávislé na subjektivní viditelnosti cíle, tj. reakce na dobře viditelné cíle byly stejně rychlé jako reakce na téměř neviditelné cíle (Fehrer-Raabův efekt). Termín reakční priming byl poprvé použit Rosenbaumem a Kornblumem s ohledem na experimentální paradigma, kde byly různé aspekty motorických reakcí primovány vizuálními stimuly. Moderní postup reakčního primingu byl vyvinut v 80. a 90. letech Peterem Wolffem, Wernerem Klotzem, Ulrichem Ansorgem a Odmarem Neumannem na univerzitě v Bielefeldu v Německu. Paradigma bylo dále vyvinuto v 90. letech výzkumným týmem vedeným Dirkem Vorbergem na univerzitě v Braunschweigu v Německu.
Typický časový průběh pokusu v paradigmatu primování odezvy. Zde účastník co nejrychleji reaguje na tvar cílového stimulu (kosočtverec nebo čtverec) stisknutím přiřazené klávesy odezvy. Krátce předtím je prezentováno prvočíslo (také kosočtverec nebo čtverec), které ovlivňuje odezvu na cíl. Časový interval mezi počátkem prvočísla a počátkem cíle se nazývá „asynchronie nástupu stimulu“ (SOA). V mnoha experimentech primování odezvy slouží cíl také k vizuálnímu maskování prvočísla. Proto se často používá druhý úkol, kdy jsou účastníci požádáni, aby identifikovali maskované prvočíslo. b) Prima a cíl jsou konzistentní, když jsou přiřazeny ke stejné odezvě, a nekonzistentní, když jsou přiřazeny k různým odezvám. c) Viditelnost prvočísla může být silně ovlivněna maskováním efektů z cíle.]] b) Prima a cíl jsou konzistentní, když jsou přiřazeny ke stejné odezvě, a nekonzistentní, když jsou přiřazeny k různým odezvám. c) Viditelnost prvočísla může být silně ovlivněna maskováním efektů z cíle.]]
Obr. 2: Typický časový průběh primárních efektů odezvy (fiktivní data). Konzistentní prvočísla (modrá) rychlost odezvy na cíl, nekonzistentní prvočísla (fialová) je zpomalují. Navíc konzistentní prvočísla jen zřídka vedou k chybám odezvy, zatímco chybovost může být u nekonzistentních prvočísel velmi vysoká. V době odezvy stejně jako chybovosti se primární efekty obvykle zvyšují u SOA.
Ve všech paradigmatech pro primování odezvy musí účastníci reagovat na specifický cílový podnět. V jednoduchém experimentu by to mohl být jeden ze dvou geometrických podnětů, z nichž každý je přiřazen k jednomu ze dvou klíčů odezvy (např. diamant – levá klávesa; čtverec – pravá klávesa). Experiment se skládá z velkého počtu pokusů, kdy účastník stiskne levou klávesu při výskytu diamantu a pravou klávesu při výskytu čtverce, a to co nejrychleji a nejsprávněji. V každém pokusu předchází cíli prvočíslo, které je zároveň diamantem nebo čtvercem, a je tedy schopno vyvolat stejné motorické odezvy jako cíl (obr. 1a). Jsou-li prvočíslo a cíl spojeny se stejnou odezvou (diamant předchází diamantu, čtverci předchází čtverec), nazývají se „konzistentní“ (také „kongruentní“, „kompatibilní“); jsou-li spojeny s různými motorickými odezvami (diamant předchází čtverec, čtverci předchází diamant), nazývají se „nekonzistentní“ (také „nespojitý“, „nekompatibilní“; obr. 1b). Časový interval mezi počátkem prvočísla a počátkem cíle se nazývá „nástup stimulace asynchronní“ (SOA). Zpravidla se používají SOA do 100 milisekund (ms).
Primový efekt nastává, když prvočíslo ovlivňuje motorickou odezvu na cíl: konzistentní prvočísla zrychlují odezvy na cíl, zatímco nekonzistentní prvočísla zpomalují odezvy (obr. 2). Primový efekt v odezvových dobách se vypočítává tak, že se bere rozdíl mezi odezvami v nekonzistentních a konzistentních pokusech. Kromě vlivu na rychlost odezvy mohou prvočísla výrazně ovlivnit rychlost chyb odezvy (tj. chybné odezvy na cíl): konzistentní prvočísla zřídkakdy vedou k chybám, zatímco chybovost se může stát velmi vysokou u nekonzistentních prvočísel. V odezvových dobách stejně jako chybovosti se primový efekt obvykle zvyšuje u SOA, což vede k typickým vzorcům primování odezvy v obr. 2. Z toho vyplývá, že čím více času uplyne mezi prvočíslem a cílem, tím větší vliv prvočísla na odezvu. Pro průměrné doby odezvy 350-450 ms se primovací efekt odezvy může stát velkým až 100 ms, což z něj činí jeden z numericky největších efektů ve výzkumu doby odezvy.
Výsledky z mnoha experimentů ukazují, že k nárůstu primingu pomocí SOA dochází proto, že prvočíslo má stále více času na ovlivnění procesu reakce, než může vstoupit do hry skutečný cílový podnět a řídit motorickou odezvu samostatně. To je patrné z časového průběhu motorické aktivity v EEG, z primovaných polohových odezev, z měření odezvové síly a ze simulačních studií, které všechny naznačují, že motorická aktivace nejprve probíhá ve směru určeném prvočíslem a teprve poté pokračuje ve směru určeném skutečným cílem. Proto konečná velikost primovacího efektu závisí jak na vlastnostech podnětů, tak na vlastnostech úkolu. Primy s vysokou stimulační energií (např. vyšší kontrast, delší trvání) a úkoly se snadnou diskriminací podnětů vedou k velkým primovacím efektům, zatímco prvočísla s nízkou stimulační energií a úkoly s obtížnou diskriminací vedou k menším efektům. Primovací efekty mohou být zesíleny vizuální pozorností zaměřenou na pozici prvočísla nebo na jeho relevantní vlastnosti právě včas před objevením se prvočísla.
Dosud popsaný časový průběh primovacího efektu odezvy platí pouze pro SOA do cca 100 ms. U delších SOA může primovací efekt dále vzrůst. Za určitých okolností však lze pozorovat reverzi efektu tam, kde nekonzistentní prvočísla vedou k rychlejším odezvám na cíl než konzistentní prvočísla. Tento efekt je znám jako „efekt negativní kompatibility“.
Response priming může být použit pro zkoumání jevů vnímání bez uvědomění. Zde může být viditelnost prvočísla systematicky snížena nebo dokonce zrušena pomocí maskovacího stimulu. Toho lze dosáhnout prezentací maskovacího stimulu krátce před nebo po prvočísle. Viditelnost prvočísla může být hodnocena různými měřítky, jako jsou diskriminační úlohy vynucené volby, úsudky při detekci stimulu, úsudky o jasu a další.
Fenomén nazvaný metakontrastní maskování může být vyvolán, když po prvočísle následuje maska obklopující tvar prvočísla tak, že oba stimuly sdílejí sousedící obrysy. Například prvočíslo může být maskováno větším prstencem, jehož vnitřní obrysy přesně odpovídají tvaru prvočísla. V mnoha experimentech s primováním reakce slouží cíl dalšímu účelu maskování prvočísla (obr. 1). Metakontrast je forma vizuálního zpětného maskování, kdy je viditelnost prvočísla snížena stimulem následujícím po prvočísle.
Na obr. 3 jsou některé typické časové průběhy efektů vizuálního maskování znázorněny jako funkce primárního cíle SOA, v experimentu primování odezvy, kde samotný cíl slouží jako maskovací podnět (obr. 1a, c). Měřítkem primární viditelnosti by zde mohl být diskriminační výkon účastníka, který se snaží odhadnout tvar prvočísla (kosočtverec nebo čtverec) v každém pokusu. Bez maskování by byl výkon téměř dokonalý; účastník by měl v každém pokusu malý problém zařadit prvočíslo správně jako čtverec nebo kosočtverec. Oproti tomu, pokud by maskování bylo úplné, diskriminační výkon by byl na úrovni náhody (obr. 3, levý panel). V mnoha pokusech je však časový průběh maskování méně extrémní (obr. 3, pravý panel). Většina stimulačních podmínek vede k tzv. „maskování typu A“, kdy je stupeň maskování nejvyšší u krátkých SOA a pak se snižuje, takže prvočíslo se stává snadněji diskriminovatelné pro zvyšující se SOA. Za určitých okolností však lze získat „maskování typu B“, kdy je stupeň maskování nejvyšší u středně pokročilých SOA, ale kde prvočíslo je snadněji rozlišitelné u kratších nebo delších SOA. Maskování typu B se může vyskytovat u metakontrastního maskování, ale kriticky závisí na stimulačních vlastnostech prvočísel a cílů. Kromě toho se časový průběh maskování může značně lišit u každého člověka.
Nezávislost primingu odezvy na zrakovém vnímání
Obr. 3: Typické vzory zpětného maskování (fiktivní údaje). Když se účastník snaží identifikovat prvočíslo, závisí přesnost odezvy na stupni maskování. Bez maskování je prvočíslo identifikováno s téměř dokonalou přesností (fialová), zatímco přesnost klesá na úroveň náhody (50 %), když je maskování úplné (levý panel). V závislosti na typu masky jsou možné i jiné časové průběhy maskování (pravý panel). U maskování typu A je stupeň maskování nejvyšší, když prvočíslo a cíl následují za sebou na krátkých SOA, a snižuje se u SOA (fialová). U maskování typu B je stupeň maskování silnější na mezistupních SOA než u kratších nebo delších SOA (červená). Časové průběhy typu B lze získat v metakontrastním maskování za specifických stimulačních podmínek.
Experimenty ukazují, že časový průběh efektu primingu odezvy (zvyšující se efekty se zvyšujícím se SOA) je nezávislý na stupni a časovém průběhu maskování. Klotz a Neumann (1999) demonstrovali efekty primingu odezvy pod úplným maskováním prvočísla. Rozšířili tyto nálezy na další časové průběhy vizuálního maskování, Vorberg a spol. měnili časový průběh maskování kontrolou relativní doby trvání prvočísel a cílů. V jejich experimentech byly terči šipkami ukazujícími vlevo nebo vpravo, zatímco prvočísla byla menšími šipkami metakontrastně maskovanými terči. Když se účastníci snažili určit směr ukazování prvočísel, mohl být kterýkoli z časových průběhů znázorněných na obr. 3 vytvořen v závislosti na stimulačních podmínkách: úplná viditelnost, úplné maskování, maskování typu A a maskování typu B. Když však účastníci museli co nejrychleji reagovat na směr terče, byly efekty primingu za všech těchto podmínek prakticky totožné. Navíc časový průběh primování byl vždy stejný (zvyšující se primovací efekt se zvyšujícím se SOA), bez ohledu na to, zda byla prvočísla viditelná nebo neviditelná a bez ohledu na to, zda se viditelnost zvyšovala nebo snižovala se SOA.
Zvláště zajímavý je případ, kdy primární efekty rostou, i když primární viditelnost klesá. Takový opačný časový průběh primování a vizuální uvědomění prvočísla jasně ukazují, že oba procesy spoléhají na různé mechanismy. Toto zjištění by mohlo být potvrzeno v mnoha dalších experimentech odhalujících četné disociace mezi maskováním a primováním. Nezávislost primování a vizuálního uvědomování jasně odporuje tradiční představě, že efekty nevědomého vnímání pouze odrážejí nějakou zbytkovou zpracovatelskou schopnost za velmi nepříznivých pozorovacích podmínek, něco, co zůstává po prvotním stimulu, bylo degradováno tak silně, že vědomé uvědomování si ho pokleslo pod nějakou „hranici“. Toto pojetí často vedlo k ostré kritice výzkumu nevědomého nebo „podprahového“ vnímání, ale na základní úrovni je pravděpodobně nesprávné. Motorická aktivace pomocí maskovaných prvočísel je naopak zjevně nezávislá na procesech zpětného maskování za předpokladu, že viditelnost je řízena pouze maskovacím stimulem, zatímco prvotní stimul zůstává nezměněn. Jinými slovy: po krátkou dobu a za vhodných experimentálních podmínek mohou vizuálně maskované (neviditelné) stimuly ovlivňovat motorické reakce stejně účinně jako ty viditelné.
Nejrozšířenější forma primování odezvy používá prvočíslo a cíl na stejné pozici monitoru, takže cíl slouží také k vizuálnímu maskování prvočísla (často pomocí metakontrastu). V mnoha experimentech existují dva různé cíle, kterým předcházejí dvě různá prvočísla na stejných pozicích monitoru [3, 4, 13]. Účastníci pak musí tyto dva cíle rozlišit a reagovat na pozici cíle relevantního pro daný úkol. Někdy se používají tři typy podnětů (prvočíslo, maska, cíl), zvláště když prvočíslo-cíl SOA musí být velmi dlouhý. Někdy se nepoužívá vůbec žádná maska. Primy a cíle se nemusí objevovat na stejné pozici monitoru: Jeden podnět se může dotýkat druhého, jako v Eriksenově paradigmatu (Eriksenův efekt může být skutečně zvláštním případem primování odezvy).
Response-priming efekty byly prokázány pro velké množství podnětů a diskriminačních úloh, včetně geometrických podnětů, barevných podnětů, různých typů šipek, přirozených obrazů (zvířata vs. objekty), samohlásek a souhlásek, písmen a číslic. V jedné studii byly šachové konfigurace prezentovány jako prvočísla a cíle a účastníci se museli rozhodnout, zda je král v šachu. Mattler (2003) mohl ukázat, že response priming může nejen ovlivnit motorické reakce, ale funguje také pro kognitivní operace jako prostorový posun vizuální pozornosti nebo posun mezi dvěma různými úkoly v době odezvy. Byly také použity různé typy maskování. Místo měření odezvy stiskem klávesy (běžně se dvěma alternativami odezvy) používají některé studie více než dvě alternativy odezvy nebo zaznamenávají odezvy řeči, zrychlené pohyby ukazováčkem, pohyby očí nebo takzvané pohotovostní potenciály, které odrážejí stupeň motorické aktivace v mozkové motorické kůře a mohou být měřeny elektroencefalografickými metodami. Byly také použity metody zobrazování mozku, jako je funkční magnetická rezonance (fMRI).
V části, která následuje, budou popsány tři teorie, které vysvětlují pravidelné, pozitivní reakce priming efekty. Přehled teorií negativní kompatibility efekt lze nalézt v Sumner (2007).
Specifikace přímých parametrů
Obr. 4: Ústřední principy teorie specifikace přímých parametrů a účet akčního spouštěče. Když je reakce na cílový podnět dostatečně procvičena, může být reakce připravena do té míry, že k upřesnění a vyvolání reakce je zapotřebí pouze jediný kritický podnět. Vyvolávání reakce prvočíslem probíhá rychle a přímo bez nutnosti vědomého znázornění podnětu. Souběžně s těmito vizuomotorickými procesy se objevuje vědomé znázornění prvočísel a cílů, které může být předmětem vizuálního maskování, ale nehraje žádnou roli ve skutečném motorickém zpracování v současném pokusu. Novější varianty teorie zdůrazňují roli takzvaných spouštěcích podmínek, které určují, jak jsou podněty a reakce propojeny v daném úkolu.
Teorii specifikace přímého parametru (obr. 4) navrhl Odmar Neumann na univerzitě v německém Bielefeldu, aby vysvětlil Fehrerův-Raabův efekt a také výsledky studií prvotních reakcí. Teorie předpokládá, že na počátku experimentu prvotních reakcí účastníci získají pravidla přiřazování podnětu k reakci, která se rychle automatizují. Po této fázi praxe lze motorickou reakci připravit tak daleko, že k určení odpovědi je potřeba pouze jediný kritický stimulační prvek (např. diamant vs. čtverec). Tento příchozí stimulační prvek pak definuje poslední chybějící akční parametr (např. levý vs. pravý stisk klávesy). Reakce jsou vyvolány rychle a přímo, bez nutnosti vědomého znázornění vyvolávajícího podnětu. Primární reakce je vysvětlena předpokladem, že prvotní prvky vyvolávají přesně stejné procesy specifikace parametrů, které má vyvolávat cílový podnět. Souběžně s procesem vyvolání reakce vzniká vědomá reprezentace prvočísel a cílů, které mohou být předmětem vizuálních maskovacích procesů. Nicméně vědomá reprezentace stimulů nehraje žádnou roli pro motorické procesy v současném experimentálním pokusu.
Účet akčních spouštěčů byl vyvinut Wilfriedem Kundem, Andreou Kieselovou a Joachimem Hoffmannem na univerzitě ve Würzburgu v Německu. Tento účet předpokládá, že reakce na nevědomá prvočísla nejsou vyvolány ani sémantickou analýzou prvočísel, ani předem stanoveným mapováním podnětů a odpovědí. Místo toho se předpokládá, že prvočíslo vyhovuje již existující podmínce uvolnění akce, vyvolávající přiřazenou odpověď jako klíč otevírající zámek. To se děje ve dvou po sobě následujících krocích. V prvním kroku jsou v pracovní paměti udržovány aktivní akční spouštěče, které vyhovují příslušnému úkolu a jsou schopny vyvolat specifickou motorickou odezvu. Akční spouštěče jsou vytvořeny v instrukční a cvičné fázi experimentu. Ve druhém kroku, nazývaném online zpracování podnětů, je nadcházející podnět porovnáván s podmínkami uvolnění akce. Pokud podnět vyhovuje spouštěcím podmínkám, spustí se akce, která automaticky provede odezvu. Příkladem může být úkol účastníka označit, zda je vizuálně prezentované číslo menší nebo větší než pět, tak, že levá klávesa je stisknuta pro čísla „1“ až „4“ a pravá klávesa pro čísla „6“ až „9“. Na základě instrukce jsou nastaveny akční spouštěče, které automaticky vyvolají odpověď přiřazenou prvočíslu nebo cílovému číslu. Jedna důležitá predikce této teorie je, že odpovědi mohou být vyvolány prvočísly, která splňují spouštěcí podmínky, ale nikdy se ve skutečnosti nevyskytují jako cíle.
Vědomá reprezentace stimulu opět nehraje žádnou roli pro motorickou aktivaci; může však vést ke strategické úpravě kritérií odezvy v pozdějších pokusech (např. volbou pomalejší odezvy, aby se předešlo chybám). Souhrnně lze tuto teorii považovat za rozšíření konceptu přímé specifikace parametrů tím, že se zaměří na přesné podmínky, které vedou k primaci odezvy.
Obr. 4: Schématické znázornění teorie rychlého pronásledování. Primy a cíle jsou zapojeny do honby vizuomotorickým systémem (od vizuálních po motorické oblasti). Protože primární signál má náskok před cílovým signálem, je schopen spustit motorickou odezvu, která je mu přiřazena, a řídit tuto odezvu tak dlouho, jak to primární cílová SOA dovolí. Když pak skutečný cílový signál dorazí do motorického systému, může dotáhnout do konce odezvu již aktivovanou primárním signálem (v konzistentních pokusech) nebo musí odezvu zvrátit (v nekonzistentních pokusech). Teorie rychlého pronásledování předpokládá, že prvočísla a cíle vyvolávají kaskády neuronální aktivace procházející vizuomotorickým systémem v přísném sledu, bez směšování nebo překrývání primárních a cílových signálů. Proto musí být počáteční motorická odezva na primárním signálu nezávislá na všech stimulačních aspektech skutečného cíle.
Teorii rychlého pronásledování primingu odezvy navrhli v roce 2006 Thomas Schmidt, Silja Niehaus a Annabel Nagel. Spojuje model specifikace přímých parametrů se zjištěními, že nově se vyskytující vizuální podněty vyvolávají ve visuomotorickém systému vlnu neuronální aktivace, která se rychle šíří od vizuálních k motorickým oblastem mozkové kůry. Protože se vlnová fronta aktivity šíří velmi rychle, Victor Lamme a Pieter Roelfsema z Amsterodamské univerzity navrhli, aby tato vlna začala jako čistý feedforward proces (feedforward sweep): Buňka, ke které se vlnová fronta dostane jako první, musí předat svou aktivitu, než bude schopna integrovat zpětnou vazbu od ostatních buněk. Lamme a Roelfsema předpokládají, že tento druh feedforward zpracování nestačí k vytvoření vizuálního povědomí o podnětu: K tomu je nutná neuronální zpětná vazba a opakující se smyčky zpracování, které propojují rozsáhlé neuronální sítě.
Podle teorie rychlého pronásledování vyvolávají prvočísla i cíle bleskové pohyby, které procházejí vizuomotorickým systémem v rychlém sledu, dokud nedosáhnou motorických oblastí mozku. Tam jsou motorické procesy vyvolány automaticky a bez nutnosti vědomé reprezentace. Protože prvotní signál má náskok před cílovým signálem, prvočísla a cíle jsou zapojeny do „rychlého pronásledování“ vizuomotorickým systémem. Protože prvotní signál dosáhne motorické kůry jako první, je schopen aktivovat motorickou odezvu, která je mu přiřazena. Čím kratší je prvotní-cílová SOA, tím rychleji může cíl zahájit pronásledování. Když cílový signál konečně dorazí do motorické kůry, může pokračovat v procesu odezvy vyvolaném prvočíslem (pokud prvočíslo a cíl jsou shodné) nebo přesměrovat proces odezvy (pokud prvočíslo a cíl jsou nekonzistentní). To vysvětluje, proč se účinky primární odezvy zvyšují s primárním cílovým SOA: čím delší je SOA, tím více času má primární signál na samostatnou kontrolu odezvy a tím dále může proces aktivace odezvy pokračovat ve směru primárního čísla. Za určitých okolností může primární číslo také vyvolat chybu odezvy (což vede k charakteristickým primárním účinkům v chybovosti). Takový časový průběh sekvenčního motorického řízení prvočísly a cílovými čísly byl popsán v roce 2003 Dirkem Vorbergem a spolupracovníky v matematickém modelu a odpovídá časovému průběhu primárních motorických potenciálů v EEG.
Podle teorie rychlého pronásledování jsou primární efekty odezvy nezávislé na vizuálním vědomí, protože jsou přenášeny rychlými feedforward procesy, zatímco vznik vědomé reprezentace stimulů je závislý na pomalejších, opakujících se procesech.
Nejdůležitější predikce teorie rychlého pronásledování je, že feedforward vlny primárních a cílových signálů by měly probíhat v přísném sledu. Tento přísný sled by měl být pozorovatelný v časovém průběhu motorické odezvy a měla by nastat časná fáze, kdy je odezva řízena výhradně primárním a je nezávislá na všech vlastnostech skutečného cílového stimulu. Jedním ze způsobů, jak tyto predikce kontrolovat, je zkoumat časový průběh primárních polohových odezev. Bylo prokázáno, že tyto polohové odezvy začínají v pevném čase po prezentaci primárního (nikoli skutečného cíle) a začínají pokračovat ve směru určeném primárním. Pokud prvočíslo a cíl nejsou v souladu, je cíl často schopen obrátit směr polohování „za běhu“ a nasměrovat odezvu do správného směru. Nicméně, čím delší je SOA, tím delší je čas, kdy se prst pohybuje ve směru zavádějícího prvočísla. Schmidt, Niehaus a Nagel (2006) by mohli ukázat, že nejranější fáze prvotních polohových pohybů závisí výhradně na vlastnostech prvočísla (např. barevný kontrast červených a zelených prvočísel), ale je nezávislá na všech vlastnostech cíle (jeho čas výskytu, barevný kontrast a schopnost maskovat prvočíslo). Tato zjištění by mohla být potvrzena různými metodami a různými typy podnětů.
Protože teorie rychlého pronásledování pohlíží na priming odezvy jako na feedforward proces, tvrdí, že priming efekty se objevují před rekurencí a zpětnovazební aktivita se účastní zpracování podnětů. Teorie proto vede ke kontroverzní tezi, že priming efekty odezvy jsou měřítkem předvědomého zpracování vizuálních podnětů, které mohou být kvalitativně odlišné od způsobu, jakým jsou tyto podněty konečně zastoupeny ve vizuálním vědomí.