Purkinův efekt (někdy také nazývaný Purkinův posun nebo tmavá adaptace) je tendence k posunu maximální citlivosti lidského oka směrem k modrému konci barevného spektra při nízkých úrovních osvětlení.
Tento efekt přináší rozdíl v barevném kontrastu pod různými úrovněmi osvětlení. Například v jasném slunečním světle se květy pelargónie objevují jasně červené proti matné zeleni svých listů, ale ve stejné scéně při pohledu za soumraku je kontrast obrácený, okvětní lístky se objevují matně červené proti světlejším zeleným listům.
K efektu dochází proto, že barevně citlivé kužely v sítnici jsou nejcitlivější na žluté světlo, zatímco tyčinky, které jsou citlivější na světlo (a tedy důležitější za soumraku), ale které nerozlišují barvy, reagují na zelenomodré světlo nejlépe. Proto se při nízké intenzitě osvětlení, například při měsíčním světle, stáváme prakticky barvoslepými.
Purkinův efekt nastává při přechodu mezi primárním využitím fotopických (na bázi kuželů) a skopokových (na bázi tyčí): jak intenzita slábne, tyče přebírají vládu a než barva úplně zmizí, posouvá se směrem k nejvyšší citlivosti tyčí.
Mimochodem, stejný „nedostatek citlivosti na červenou“ je důvod, proč se červená světla používají v přístrojových panelech: červené světlo nenarušuje noční vidění (protože tyče na něj nereagují) a fovea je z velké části L (červeně citlivé) kužely, tudíž jsou snadno čitelné.
Efekt objevil Jan Evangelista Purkinje. Purkinje byl polymatematik, který často meditoval za úsvitu při dlouhých procházkách po rozkvetlých českých polích. Purkinje si všiml, že jeho oblíbené květiny vypadají za slunečného odpoledne červeně, zatímco za úsvitu vypadají namodrale červeně. Usoudil, že oko má ne jeden, ale dva systémy přizpůsobené vidění barev, jeden pro jasnou celkovou intenzitu světla a druhý pro soumrak a úsvit.