Reciproční inhibiční terapie je forma behaviorální terapie založená na principech reciproční inhibice a kontraklimatizace, jak je vyvinul J. Wolpe
Ve Wolpeově hledání účinnějšího způsobu léčby úzkosti vyvinul různé techniky reciproční inhibice, využívající trénink asertivity. Reciproční inhibice může být definována jako úzkost inhibovaná pocitem nebo reakcí, která není slučitelná s pocitem úzkosti. Wolpe poprvé začal používat stravování jako reakci na inhibovanou úzkost u laboratorních koček. Nabízel jim potravu a zároveň představoval podmíněný podnět ke strachu.
Po svých pokusech v laboratoři aplikoval reciproční inhibici na své klienty v podobě tréninku asertivity. Myšlenkou tréninku asertivity bylo, že nelze být rozzlobený nebo agresivní a zároveň být zároveň úzkostlivý. Důležité bylo, že Wolpe věřil, že tyto techniky zmírní asociaci vyvolávající úzkost. Trénink asertivity se ukázal jako zvlášť užitečný pro klienty, kteří měli úzkost ze sociálních situací. Trénink asertivity však měl potenciální vadu v tom smyslu, že nemohl být aplikován na jiné druhy fobií. Wolpeho použití reciproční inhibice vedlo k jeho objevu systematické desenzibilizace. Věřil, že čelit svému strachu nevede vždy k jeho překonání, ale spíše k frustraci. Podle Wolpeho byl klíč k překonání strachu „postupně“.
V průběhu doby si vytvořil komplexní přístup k široké škále symptomů a duševních poruch a to tvořilo základ reciproční inhibiční terapie, kterou nastínil ve své knize „Psychoterapie reciproční inhibicí“.