Rosenhanův experiment byl výzkum platnosti psychiatrické diagnózy, který provedl David Rosenhan v roce 1972. Byl publikován v časopise Science pod názvem On being sane in insane places.
Rosenhanova studie se skládala ze dvou částí. První zahrnovala využití zdravých spolupracovníků nebo „pseudopacientů“, kteří krátce simulovali sluchové halucinace ve snaze získat přijetí do 12 různých psychiatrických léčeben v 5 různých státech na různých místech Spojených států. Druhá zahrnovala požádání personálu psychiatrické léčebny, aby odhalil neexistující „falešné“ pacienty. V prvním případě personál nemocnice nedokázal odhalit jediného pseudopacienta, ve druhém personál falešně odhalil velké množství skutečných pacientů jako podvodníky. Studie je považována za důležitou a vlivnou kritiku psychiatrické diagnózy.
Experiment pseudopacienta
Pro účely studie se osm „pseudopacientů“ (spolupracovníků Rosenhana vybraných jako skupina různorodých a zdravých jedinců) pokusilo o přijetí do psychiatrických léčeben. Během psychiatrického vyšetření tvrdili, že slyší hlasy, které jsou často nejasné, ale znatelně říkají slova „prázdný“, „tupý“ a „buch“. Žádné další psychiatrické symptomy nebyly uváděny a kromě uvedení falešných jmen a podrobností o zaměstnání byly pravdivě uváděny další životopisné detaily. Pokud byli pseudopacienti přijati, byli požádáni, aby se „chovali normálně“, uvedli, že se cítí dobře a již neslyší hlasy.
Všech osm bylo přijato, sedm s diagnózou schizofrenie. Žádný z pseudopacientů nebyl během přijímání nemocničním personálem odhalen, i když ostatní psychiatričtí pacienti se zdáli být schopni je správně identifikovat jako podvodníky. Všichni byli propuštěni s diagnózou schizofrenie „v remisi“.
Během pobytu nemocniční záznamy uváděly, že personál interpretoval velkou část chování pseudopacienta z hlediska duševní nemoci. Například psaní poznámek u jednoho jedince bylo uvedeno jako „psací chování“ a považováno za patologické.
Neexistující podvodný experiment
K tomuto experimentu Rosenhan využil známou výzkumnou a fakultní nemocnici, jejíž zaměstnanci slyšeli o výsledcích původní studie, ale tvrdili, že podobné chyby se v jejich ústavu nemohou stát. Rosenhan se s nimi domluvil, že během tří měsíců se jeden nebo více pseudopacientů pokusí o přijetí a personál ohodnotí každého příchozího pacienta podle pravděpodobnosti, že jde o podvodníka. Ze 193 pacientů bylo 41 považováno za podvodníky a dalších 42 za podezřelé. Ve skutečnosti Rosenhan neposlal žádné pseudopacienty a všichni pacienti, které nemocniční personál podezříval jako podvodníky, byli skutečnými pacienty (pokud nešlo o další podvodníky, které studie neznala, což se zdá být dost nepravděpodobné).
Rosenhan publikoval svá zjištění v časopise Science, kde kritizoval platnost psychiatrické diagnózy a znevažující a ponižující povahu péče o pacienty, kterou zažívají spolupracovníci ve studii. Jeho článek vyvolal bouři kontroverzí.
Mnozí obhajovali psychiatrii a tvrdili, že psychiatrická diagnóza se z velké části opírá o pacientovu zprávu o svých zkušenostech, předstírání jejich přítomnosti neukazuje problémy s psychiatrickou diagnózou o nic víc než lhaní o jiných zdravotních symptomech. V tomto duchu psychiatr Robert Spitzer v kritice Rosenhanovy studie z roku 1975 tvrdil:
Spitzer však věřil, že navzdory domnělým nedostatkům Rosenhanovy studie je v oboru stále patrná laxnost. Hrál důležitou roli při aktualizaci psychiatrické diagnózy, což nakonec vyústilo v DSM-IV ve snaze učinit ji přísnější a spolehlivější.
Lauren Slaterová ve své knize Opening Skinner’s Box z roku 2004 tvrdila, že zopakovala Rosenhanovu studii tím, že na pohotovostech více nemocnic prezentovala jedinou sluchovou halucinaci. Tvrdila, že nebyla přijata do žádné z nemocnic, ale dostávala recepty na antipsychotika a antidepresiva. Její tvrzení zpochybnil Robert Spitzer a další a ona odpověděla prostřednictvím svého právního zástupce, že svou práci považuje za „anekdotu, nikoli systematický výzkum a rozhodně ne za ‚replikaci‘ Rosenhanovy studie“.