Napodobitelná sebevražda je definována jako duplikace nebo napodobenina jiné sebevraždy, o které osoba pokoušející se o sebevraždu ví buď z místních znalostí, nebo díky líčení nebo zobrazení původní sebevraždy v televizi a v jiných médiích. Někdy je to známé jako Wertherův efekt podle Wertherova románu Goethe.
Známá sebevražda slouží při absenci ochranných faktorů jako vzor pro další sebevraždu. Ta je označována jako sebevražedná nákaza 7. Občas se šíří školním systémem, komunitou nebo ve smyslu sebevražedné vlny celebrit celostátně. Tomu se říká sebevražedná skupina 7. Příkladem celebrit, jejichž sebevraždy inspirovaly sebevražedné skupiny, jsou americký hudebník Kurt Cobain a japonský hudebník Hide.
Aby se zabránilo tomuto typu sebevražd, je v některých zemích zvykem, že média od zpráv o sebevraždách odrazují, s výjimkou zvláštních případů.
Povaha napodobitelských sebevražd naznačuje, že se jedná o jev, který nás musel provázet již od civilizačního vývoje. Jedna z prvních známých souvislostí mezi médii a sebevraždou vznikla z Goethova románu Die Leiden des jungen Werthers (Utrpení mladého Werthera), vydaného v roce 1774. V tomto díle se hrdina zastřelí po nešťastné lásce a krátce po jeho vydání se objevilo mnoho zpráv o mladých mužích, kteří stejnou metodou spáchali sebevraždu. To mělo za následek zákaz knihy na několika místech. Odtud výraz „Wertherův efekt“, používaný v odborné literatuře k označení napodobitelských sebevražd.1
Faktory v hlášení sebevražd
Zveřejňování prostředků sebevražd, romantizované a senzacechtivé zpravodajství, zejména o celebritách, domněnky o epidemii, oslavování zesnulých a zjednodušování důvodů, to vše vede ke zvýšení počtu sebevražd. Ukázalo se, že ke zvýšenému počtu sebevražd dochází až deset dní po televizní reportáži2.
Mnoho lidí dotazovaných po sebevraždě příbuzného nebo přítele má tendenci problémy zjednodušovat; jejich zármutek může vést k tomu, že minimalizují nebo ignorují významné faktory. Více než 90 procent obětí sebevražd má v době své smrti závažné psychiatrické onemocnění [Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text], přičemž dvě nejčastější jsou poruchy nálady a zneužívání návykových látek. Ty jsou často nediagnostikované nebo neléčené. Léčba těchto poruch může vést ke snížení počtu sebevražd. Zprávy, které minimalizují dopad psychiatrických poruch, přispívají k sebevraždám napodobitelů, zatímco zprávy, které zmiňují tento faktor a poskytují kontaktní čísla a rady na linku pomoci, kde mohou nemocní získat pomoc, mohou sebevraždy snížit.
Alternativní model vysvětlující napodobitelskou sebevraždu, Cialdiniho nazývaný „sociální důkaz“6, přesahuje teorie glorifikace a zjednodušení důvodů a zabývá se tím, proč jsou napodobitelské sebevraždy tak podobné, demograficky i skutečnými metodami, původní zveřejněné sebevraždě. V modelu sociálního důkazu lidé napodobují ty, kteří se zdají být podobní, navzdory nebo dokonce kvůli společenskému nesouhlasu. Tento model je důležitý, protože má téměř opačné důsledky pro to, co by média měla dělat s efektem napodobitelské sebevraždy, než standardní model.
Různé země mají národní žurnalistické kodexy, které se pohybují od jednoho extrému: „Sebevražda a pokus o sebevraždu by obecně neměly být nikdy zmíněny.“ (Norsko, Brazílie) po umírněnější: „V případech sebevraždy by nemělo docházet k publikování nebo vysílání informací přehnaným způsobem, který přesahuje běžné rozměry zpravodajství s cílem ovlivnit čtenáře nebo diváky. Fotografie, obrázky, vizuální obrazy nebo film zobrazující takové případy by neměly být zveřejňovány.“ (Turecko)3 Mnoho zemí nemá národní kodexy, ale mají interní pokyny v podobném duchu. V USA neexistují žádné celoodvětvové standardy a průzkum nehostinných průvodců 16 amerických deníků ukázal, že pouze tři z nich zmínily slovo sebevražda a žádný nedal pokyny pro publikování způsobu sebevraždy. Craig Branson, online ředitel Americké společnosti redaktorů novin (ASNE), byl citován, když řekl: „Průmyslové kodexy jsou velmi obecné a zcela dobrovolné. Většina etických rozhodnutí je ponechána na jednotlivých editorech v jednotlivých novinách. Průmysl by bojoval proti jakémukoli pokusu o vytvoření specifičtějších pravidel nebo standardů a editoři by je bezpochyby ignorovali.“3
5 Mindframe národní mediální iniciativa Australská vláda – Ministerstvo zdravotnictví a stárnutí
6 Influence: The Psychology of Persuasion Cialdini, 1998, ISBN 0-688-12816-5