Název Tichá generace byl vytvořen v 5. listopadu 1951 v titulním příběhu časopisu Time, který měl odkazovat na generaci ve Spojených státech, která v té době dospívala. Článek, (který definoval generaci v té době jako narozenou v letech 1923 až 1933), našel své charakteristiky jako vážné a fatalistické, konvenční, mající zmatenou morálku, očekávající zklamání, ale toužící po víře, a pro ženy toužící po kariéře i rodině. Článek uváděl:
Mládež dnes čeká, až jí na ramena dopadne ruka osudu, mezitím poměrně tvrdě pracuje a téměř nic neříká. Nejvíce zarážející skutečností na mladé generaci je její mlčení. Až na několik vzácných výjimek se mládí vůbec neblíží řečništi. Ve srovnání s Plamennou mládeží jejich otců a matek je dnešní mladá generace tichým, malým plamenem. Nevydává manifesty, nepronáší projevy ani nenosí plakáty. Říká se jí „Tichá generace“.
Tato fráze získala další význam po poznámce Williama Manchestera, že příslušníci této generace jsou „odtažití, opatrní, bez fantazie, lhostejní, nevědomí a mlčenliví“. Jméno bylo použito Straussem a Howem v jejich knize Generace jako jejich označení pro tu generaci ve Spojených státech amerických narozenou v letech 1925 až 1945. Generace je také známá jako Poválečná generace a Hledači, kdy není zcela opomíjena a obchodníci ji řadí do stejné kategorie jako G.I., neboli „Největší“, generaci. V Anglii byli pojmenováni Generace leteckých náletů jako děti vyrůstající uprostřed křížové palby druhé světové války.
Podle Straussovy a Howeovy interpretace byli typickými prarodiči Misionářská generace; jejich rodiče patřili ke Ztracené generaci a G.I. generaci. Jejich děti jsou Baby Boomers a generace X (a.k.a. 13. generace) – nebo někdy označováni jako Generace Jones. Jejich typická vnoučata patří ke generaci Y (a.k.a. Millennials.)
Silent Generation se ocitla mezi začínajícími G.I. a vokálními „světoběžníky“ Boomers. Do své stoupající dospělosti vzhlíželi k G.I. jako k vzorům a věnovali se tomu, co tehdy vypadalo jako celoživotní zdokonalování, humanizace a zlepšování světa vybudovaného G.I. S příchodem poloviny šedesátých let upadli Silent do transu svých svobodomyslných druhorozených, Boomers. Jako textaři, postgraduální studenti a mladí právníci mentorovali revoluci vědomí a založili několik organizací politického disentu, které Boom později radikalizoval.
ČAS Associate Editor Gerald Clarke, 32 (v roce 1970) napsal:
„Jsme stále ještě nájemníci, kteří si za své berou hodnoty starých i mladých – a ani s jedním z nich nejsou úplně spokojeni. Mnozí z nás se dnes cítí docela v pohodě, pokud jde o trávu, rock a shovívavý sex; mnozí z nás kulturu mládeže kategoricky odmítají. Většina z nás však zaujímá nešťastnou pozici nerozhodnutých: chceme si užívat, ale hluboko v našich psychikách před Spockem cítíme, že bychom neměli. Na večírcích bafáme marihuanu, když bychom byli šťastnější se skotskou nebo ginem; když bychom byli raději v tvídu, kouříme si zvonečky; vrháme se do afér, když bychom byli raději doma v posteli – ve spánku. Viditelným výsledkem je často kompromis: usedlý právník z Wall Street, ve dne ve vestě, v kravatě a v kalhotách s manžetami, který se večer promění v hippie z Bloomingdale, obleče si kravatové kalhoty a tílko, aby zaplevelil zahradu.
Korporátní konzultant Bernard Salt shrnuje Tichou generaci následovně. Naznačuje, že je to generace pomocníků. Dosud nevytvořila amerického prezidenta, ale vytvořila všechny velké vůdce Občanských práv a téměř všechny vůdce Ženského hnutí. Hlavním přínosem Tiché generace bylo polidštění jejich světa a nyní chtějí pomoci zajistit bezpečný svět pro jejich vnoučata. Senátor John McCain by byl prvním Tichým zvoleným prezidentem; v současnosti je nejstarším americkým prezidentským kandidátem. Austrálie vytvořila dva Tiché premiéry, Johna Howarda a Paula Keatinga.
Generationalistka Ann Fishmanová tvrdí, že Tiché mají nově definovaný věk. „Tiché se považují za vitální a aktivní lidi v nejlepších letech života, asi o 15 let mladší, než je jejich chronologický věk,“ říká Fishmanová. Za novou padesátku považují „65 let!“
V knize Boom Bust and Echo zaujímá kanadský autor David Foot odlišný pohled na tuto skupinu a tvrdí, že nejúspěšnější generací jsou ti, kteří se narodili ve třicátých a počátkem čtyřicátých let. Tvrdí, že protože se během deprese a války narodilo tak málo lidí, pracovních příležitostí bylo mnoho a tato skupina se rychle vyšplhala na vrchol a stala se managementem a nadřízenými velké masy lidí z období baby boomu, která přišla po nich. Pomocí ekonomických ukazatelů zjišťuje, že rok 1938 byl nejlepším rokem, kdy se narodil v Severní Americe, pokud jde o ekonomický úspěch. Dopad generace byl velký také kulturně, protože hudebníci a myslitelé jako Paul McCartney, John Lennon a Bob Dylan, kteří utvářeli módu lidí z období boomu a byli často spojováni s popovou kulturou šedesátých a sedmdesátých let.