Původní obálka knihy z obrazu Údolí očekávání zoologa Desmonda Morrise
Tyto příklady by mohly naznačovat, že mezi geny a jejich hostitelem dochází k mocenskému boji. Ve skutečnosti se tvrdí, že k žádnému velkému boji nedochází, protože geny obvykle vítězí bez boje. Ke skutečnému konfliktu může dojít pouze tehdy, pokud se organismus stane natolik inteligentním, aby pochopil své vlastní zájmy, odlišné od zájmů svých genů. Příkladem toho může být člověk, který se rozhodne neplodnit, protože by mu bylo mizerně při výchově dětí, i když jeho geny kvůli tomuto rozhodnutí prohrávají.
Když se na to podíváme z pohledu genového výběru, mnohé biologické jevy, které se v předchozích modelech obtížně vysvětlovaly, se stávají snáze pochopitelnými. Zejména jevy jako příbuzenský výběr a eusocialita, kdy organismy jednají altruisticky, proti svým individuálním zájmům (ve smyslu zdraví, bezpečnosti nebo osobní reprodukce), aby pomohly spřízněným organismům se rozmnožovat, lze vysvětlit jako geny, které pomáhají rozmnožovat své kopie v jiných tělech. Zajímavé je, že „sobecké“ jednání genů vede k nesobeckému jednání organismů.
Před šedesátými lety bylo běžné, že se takové chování vysvětlovalo skupinovým výběrem, kdy se předpokládalo, že přínos pro organismus nebo dokonce populaci bude odpovídat popularitě genů zodpovědných za tendenci k tomuto chování. Ukázalo se, že to není evolučně stabilní strategie v tom smyslu, že by stačilo, aby jediný jedinec se sklonem k sobečtějšímu chování podkopal populaci jinak naplněnou pouze genem altruismu vůči lidem, kteří nejsou příbuzní.
Kniha byla při prvním vydání nesmírně populární a dodnes je hojně čtena. Prodalo se jí přes milion výtisků a byla přeložena do více než 25 jazyků. Zastánci tvrdí, že ústřední bod, tedy že gen je jednotkou výběru, účelně doplňuje a rozšiřuje vysvětlení evoluce, které podal Darwin ještě předtím, než byly pochopeny základní mechanismy genetiky. Kritici tvrdí, že příliš zjednodušuje vztah mezi geny a organismem.
Většina moderních evolučních biologů uznává, že tato myšlenka je v souladu s mnoha procesy v evoluci. Názor, že selekce na jiných úrovních, jako jsou organismy a populace, se zřídka staví proti selekci na genech, je však kontroverznější. Zatímco naivní verze skupinového selekcionismu byly vyvráceny, sofistikovanější formulace v některých případech vytvářejí přesné předpovědi, zatímco selekci na vyšších úrovních. Nicméně vysvětlující přínos používání sofistikovaných formulací skupinového selekcionismu na rozdíl od Dawkinsova genového selekcionismu je stále předmětem sporu.
Někteří biologové kritizovali myšlenku popisovat gen jako jednotku selekce, ale navrhují popisovat gen jako jednotku evoluce, s odůvodněním, že selekce je „tady a teď“ událostí reprodukce a přežití, zatímco evoluce je dlouhodobým trendem posunu frekvencí alel.
Další kritikou knihy, kterou vznesla filozofka Mary Midgleyová ve své knize Evoluce jako náboženství, je to, že pojednává o filozofických a morálních otázkách, které přesahují biologické argumenty, které Dawkins předkládá. Například to, že lidstvo konečně získává moc nad „sobeckými replikátory“, je hlavním tématem na konci knihy. Dawkins poukázal na to, že pouze popisuje, jak se věci vyvíjejí, nikoli je schvaluje jako morálně dobré. Nicméně propast mezi „je“ a „mělo“ není vždy tak zřetelná, jak se tvrdí, a velmi snadno se přestoupí.
Někdy se mylně má za to, že tato myšlenka podporuje genetický determinismus. To je nesprávné: s vědomím, že organismus nese určitou alelu, bychom mohli říci, že je pravděpodobnější, že se organismus bude chovat určitým způsobem, ale jeho skutečné chování bude záviset na jeho prostředí a jeho vývojové historii. Tato argumentace se sice genetickému determinismu vyhýbá, ale determinismus v širším smyslu nepřekonává, protože environmentální faktory budou chování organismu stále omezovat. Dawkins rychle poukazuje na to, že i když lidé mohou být ovlivněni svými geny, nejsou jimi ovládáni. Ještě dále od Dawkinsova pojetí je nepochopení myšlenky jako předpovídání (nebo dokonce předepisování nebo ospravedlňování), že lidské chování musí být nevyhnutelně „sobecké“ v morálním nebo etickém smyslu.
Sobecký gen byl poprvé publikován v roce 1976 v jedenácti kapitolách s předmluvou autora a předmluvou Roberta Triverse. Druhé vydání vyšlo v roce 1989. Toto vydání přidalo k předchozím kapitolám další dvě kapitoly a podstatné poznámky pod čarou, které odrážely nové poznatky a myšlenky. Přidalo také druhou předmluvu autora, ale původní předmluva Triverse byla vypuštěna. V roce 2006 vyšlo vydání k 30. výročí vydání, které obnovilo předmluvu Trivers a obsahovalo nový úvod autora (vedle předchozích dvou předmluv) a také některé vybrané výňatky z recenzí na zadní straně.