Sociální epistemologie je dílčí obor epistemologie, což je obor filozofie, který se zabývá znalostmi. Sociální epistemologie může být zhruba charakterizována jako studium sociálních rozměrů poznání. Nicméně, jak poukázal filozof Alvin Goldman, „mnoho jednotlivých spisovatelů a skupin spisovatelů má ostře rozdílné názory na to, co je nebo by měla být sociální epistemologie“1. Částečně to lze připsat relativní novosti disiplinu. Stejně jako mnoho nově vznikajících oborů v humanitních a sociálních vědách, i sociální epistemologie je částečně tvořena bojem definovat, co to je. Pohledy se liší od autora k autorovi.
Sociální epistemology je možné rozdělit na dva široké tábory: radikální a neradikální. Ty zhruba odpovídají přístupům, které jsou zakotveny v klasické filozofii vědy, respektive vědeckých studií.
Druhy sociálních epistemologií
1) Neradikální přístup k sociální epistemologii je v podstatě studiem přínosu různých sociálních mechanismů k růstu poznání. Bere tradiční pojetí poznání jako oprávněné, pravdivé přesvědčení jedinců jako výchozí bod a rozšiřuje ho o sociální faktory, které na toto přesvědčení působí.
Jedním z ústředních témat v sociální epistemologii je „svědectví“, chápané široce, tj. zvyk, který máme, učit se od jiných lidí. Jedna ústřední otázka v sociální epistemologii zní: za předpokladu, že jsme velmi často oprávněni věřit něčemu, co je založeno na svědectví jiných lidí, odkud toto odůvodnění pochází, a zejména, pochází nutně z pozorování, která jsme učinili ohledně spolehlivosti jiných lidí?
2) Radikální sociální epistemologové se domnívají, že zohlednění vlivů sociálních faktorů na tvorbu poznání bude mít pro epistemologii mnohem závažnější důsledky. Znalost je podle tohoto názoru lépe chápána jako „kolektivně přijatý systém víry“2. Upřednostnění neutrálního vyjadřování se o „tvorbě“ poznání spíše než předpokládaného oslavování jeho „růstu“ je charakteristické pro radikální přístupy. Ty berou skutečnou roli epistemologie jako konstrukci sociologického popisu toho, jak fungují skutečné výzkumné komunity, spíše než udržování filozofického zdůvodnění její existence. Prosazují studium vědců pomocí metod sociologie, antropologie, historie, ekonomie, psychologie a takových humanistických disciplín, jako je rétorika a filozofie. Známým příkladem práce radikálních sociálních epistemologů je Bruno Latour a Laboratorní život Steva Woolgara:Konstrukce vědeckých faktů3.
Zatímco radikálové často zaujímají empirický nebo popisný přístup k výzkumným komunitám, někteří, jako Steve Fuller, výslovně navrhují „popsat naše kognitivní snahy kvůli tomu, abychom jim předepisovali“4. Stejně jako Alvin Goldman nazývá Fuller svůj přístup jménem „sociální epistemologie“. V roce 1987 také založil časopis nazvaný Social Epistemology a v následujícím roce napsal první knihu na toto téma.
Někteří současní filozofové jako Helen Longinová a Miriam Solomonová se pokusili najít střední cestu mezi těmito neradikálními a radikálními přístupy. Přijali projekt epistemologie ospravedlňující poznání (na rozdíl od radikálního přístupu), nicméně tvrdili, že vědění nedrží primárně jednotlivci, ale spíše sociální skupiny. Pro ně jsou společenské procesy (nebo alespoň procesy se souhlasem komunity) nezbytné pro zdůvodnění vědění. Tento odklon od vědění odůvodněný primárně vztahy jednotlivce k jeho přesvědčení a světu znamená odklon od tradičnějších přístupů k epistemologii.
1. Co je sociální epidemiologie? Smorgasbord projektů Cesty k poznání:soukromé a veřejné, Oxford University Press, Pg:182-204, ISBN 0195173678
2. Relativismus, racionalita a společenskost poznání, Barry Barnes a David Bloor, v Racionalita a relativismus, Pg:22 ISBN 0262580616
3. Životnost laboratoře:Konstrukce vědeckých faktů, Latour, B. a Woolgar, S., Prinston University Press ISBN 069102832X
4. Sociální epidemiologie, Steve Fuller, Indiana University Press, str.3