Funkce svítivosti CIE z roku 1931. Vodorovná osa je vlnová délka v nm.
Funkce svítivosti je standardní funkce zavedená Komisí Internationale de l’Éclairage, která zohledňuje proměnlivou citlivost lidského oka na záření v různých vlnových délkách. Převádí zářivou energii na zářivou (tj. viditelnou) energii. Tvoří také centrální funkci shody barev v barevném prostoru CIE 1931.
Pro standardní podmínky zvolené při stanovení této standardní svítivostní funkce (fotopické vidění) je světelný tok L v lumenech dán
kde je standardní svítivostní funkce a je spektrální intenzita záření, ve wattech na jednotku vlnové délky
Standardní funkce svítivosti je normalizována na vrcholovou hodnotu jednoty při 555 nm (viz koeficient svítivosti). Hodnota konstanty před integrálem je obvykle zaokrouhlena na 683 lumenů/watt. Malá nadlimitní frakční hodnota vychází z mírného nesouladu mezi definicí lumenu a vrcholem funkce svítivosti. Lumen je definován jako jednota pro zářivou energii 1/683 watt při frekvenci 540×1012 Hz, což odpovídá standardní vlnové délce vzduchu 555,016 nm namísto 555 nm, což je vrchol křivky svítivosti. Hodnota je 0,999997 při 555,016 nm, takže hodnota 683/0,99997=683,002 je multiplikační konstanta (Wyszecki & Stiles, 2000).
U velmi nízkých úrovní intenzity (skotopické vidění) se citlivost oka posouvá směrem k fialce, u mladých očí dosahuje vrcholu kolem 507 nm; citlivost je v jistém smyslu ekvivalentní 1746 lumenům/wattům na tomto vrcholu[citace nutná].