Teorie oponentních procesů je univerzální psychologický a neurologický model navržený Leo Hurvichem a Dorotheou Jamesonovou v roce 1957 k vysvětlení široké škály chování včetně barevného vidění; tento model byl rozšířen o vysvětlení návykového a emocionálního chování jeho spolupracovníkem na Pensylvánské univerzitě Richardem Solomonem.
Nejdůležitějším příspěvkem je Šalamounova práce o pracovní motivaci a návykovém chování. Tento model tvrdí, že emoce jsou spárovány, a že když je jedna emoce v páru prožita, druhá je potlačena. Předpovídá také reakci protivníka v opačném směru poté, co bylo potlačení navyklé. Ve výsledku emoce modulují kolem bodu neutrality, když jsou stimulovány nebo technicky řečeno, když se soupeřovy síly nebo emoce navzájem vyruší.
Teorie byla podpořena ve studii, kterou Solomon provedl spolu s J.D. Corbitem v roce 1974, ve které výzkumníci analyzovali emoce parašutistů. Bylo zjištěno, že začátečníci mají větší úroveň strachu než zkušenější parašutisté, ale méně potěšení po přistání. V modelu oponentního procesu je to výsledek posunu v čase od strachu k potěšení v páru emocí strach-potěšení.
Podle teorie oponenta-procesu je drogová závislost výsledkem emocionálního párování potěšení a emocionálních příznaků spojených s abstinencí. Zpočátku je vysoká úroveň potěšení a nízká úroveň abstinence. Postupem času, jak se však úroveň potěšení z užívání drogy snižuje, se úroveň abstinenčních příznaků z neužívání drogy zvyšuje, a tak poskytuje motivaci k užívání drogy navzdory nedostatku potěšení z ní.
Hurvich & Jameson navrhli neurologický model obecné teorie zpracování neurologických oponentů v roce 1974. To vedlo k obecnému modelu zpracování korelačních holografických oponentů Ronalda C. Blue a Wandy E. Blue. Tento model navrhuje, že habituation je neurologická holografická vlnová interference procesů oponentů, která vysvětluje učení, vidění, sluch, chuť, rovnováhu, čich, motivaci a emoce.