Teorie optimalizace neboli OT je lingvistický model navržený lingvisty Alanem Princem a Paulem Smolenským v roce 1993 a rozšířený Johnem J. McCarthym a Alanem Princem v roce 1993. Ačkoli velká část zájmu o OT byla spojena s jeho využitím ve fonologii (oblast, na kterou byl OT poprvé aplikován), teorie je použitelná i pro další podoblasti lingvistiky (např. syntax, sémantika). Teorie optimalizace je obvykle považována za vývoj generativní gramatiky, která sdílí své zaměření na zkoumání univerzálních principů, lingvistické typologie a osvojování jazyka.
OT je často nazýván konektionistickou teorií jazyka, protože má své kořeny ve výzkumu neuronových sítí, i když tento vztah je dnes z velké části historicky zajímavý. Vznikl částečně jako nástupce teorie harmonické gramatiky, kterou v roce 1990 vyvinuli Géraldine Legendre, Joširo Miyata a Paul Smolensky.
Hlavní myšlenkou OT je, že pozorované, „povrchové“ formy jazyka vznikají při řešení konfliktů mezi gramatickými omezeními. Tato omezení jsou porušována minimálně v tom smyslu, že forma, která vyplouvá na povrch, je ta, která způsobuje nejméně závažná porušení, ve srovnání se souborem možných kandidátů. Závažnost porušení je definována v hierarchiích omezení; porušení výše umístěných omezení jsou nejzávažnější. Tato nadvláda je prý přísná v tom smyslu, že vyšší omezení mají absolutní přednost před nižšími omezeními. To znamená, že vzhledem k omezení C1, umístěnému nad C2 a C3, výraz jazyka, který vyplouvá na povrch (vítězný kandidát), může mít horší výsledky než jeho konkurenti v C2 i C3, pokud bude mít lepší výsledky v C1. Omezení jsou také porušitelná; vítězný kandidát nemusí splňovat všechna omezení, pokud pro jakéhokoli konkurenčního kandidáta, který si v určitém omezení vede lépe než vítěz, existuje omezení s vyšším umístěním, na kterém si vítěz vede lépe než tento soupeř. Omezení jsou obecně považována za univerzální (i když ne všemi výzkumníky OT), ale jejich pořadí se liší jazyk od jazyka a přizpůsobuje jazykové variaci. Získání jazyka lze zhruba popsat jako proces úpravy pořadí těchto omezení tak, aby odpovídalo jazyku, který se člověk učí (a samozřejmě se učí lexikon).
Jako zjednodušený příklad si vezměme projev anglického množného morfému: cat + s → cats a class + s → classes. V případě cat forma cats překonává všechny meze značení: je to dobře tvarované slovo, které je vyslovitelné. Tudíž vítězí omezení věrnosti a výstupem jsou cats.
V případě class+s existuje omezení značení, které zakazuje formu tříd (v rámci anglického fonologického slova nelze mít sekvenci dvou /s/ zvuků nebo /sz/ sekvenci). Omezení značení je řazeno výše, takže omezení věrnosti je překonáno a třídy jsou preferovány před class+s.
Jak bylo uvedeno výše, v OT knihy Prince & Smolensky 1993 se předpokládá, že všechna omezení jsou přítomna ve všech jazycích. V rámci jazyka může být omezení zařazeno dostatečně vysoko, aby bylo vždy dodrženo; může být zařazeno dostatečně nízko, aby nemělo žádné pozorovatelné účinky; nebo může mít nějaké meziřazení. Termín ‚vznik neoznačeného‘ (nebo TETU) popisuje situace, kdy má omezení značení meziřazení, takže je v některých formách porušeno, ale přesto má pozorovatelné účinky, když jsou omezení s vyšším umístěním irelevantní. Raným příkladem navrženým společností McCarthy & Prince (1994) je omezení NoCoda, které zakazuje slabikám končit souhláskami. V Balangau není NoCoda zařazena dostatečně vysoko, aby byla vždy dodržena, jako kořeny svědků jako taynan (věrnost vstupu zabraňuje vymazání konečného /n/). Ale ve zredukované formě ma-tayna-taynan ‚opakovaně být ponechána za sebou‘ není konečné /n/ zkopírováno. Podle analýzy McCarthy & Prince je to proto, že věrnost vstupu se nevztahuje na zreplikovaný materiál, a NoCoda tak může dát přednost ma-tayna-taynan před hypotetickým ma-taynan-taynan (což má další porušení NoCody).
Teorie Optimality tvrdí, že všechny fonologické interakce mohou být analyzovány jako interakce věrnosti a značenosti. Neměl by být nalezen žádný fonologický proces, ve kterém by optimální kandidát měl horší porušení věrnosti, aniž by měl lepší porušení značenosti než konkurenční kandidát. Mnoho lingvistů se domnívá, že se jedná o falzifikovanou předpověď ve smyslu
Karla Poppera a že teorie Optimality je tedy vědeckou teorií. Například Idsardi (2000) tvrdí, že OT byl vyvrácen porušením výše uvedeného tvrzení týkajícího se fonologické neprůhlednosti. Jiní, jako Sanders (2003) a Green (2005), oponují, že všechny případy neprůhlednosti, které byly dosud předloženy, jsou ovlivněny morfologií dotyčného jazyka a že pouze čistě fonologická neprůhlednost by OT vyvrátila. Související, falzifikovatelnou předpověď o možných mapování vstupů a výstupů vytváří Moreton (2004). Současným omezením OT je, že různí pracovníci v oboru používají různé soubory omezení a předpokladů; OT je tedy nejlépe považován za prostředek reprezentace jazyka, paradigma ve smyslu Thomase Samuela Kuhna spíše než za teorii. Totéž platí i o dalších teoriích fonologie a syntaxe.