Real odkazuje na to, co je autentické, nezměnitelná pravda odkazující jak na bytí/Já, tak na vnější dimenzi prožívání, označovanou také jako nekonečné a absolutní – na rozdíl od reality založené na smyslovém vnímání a hmotném řádu.
Reálný je termín, který používá psychoanalytik Jacques Lacan ve své teorii psychických struktur. Existuje také Symbolický řád a Imaginární řád.
Tento řád je nejen v protikladu k imaginárnímu, ale je také umístěn za symbolickým. Na rozdíl od toho druhého, který je tvořen z hlediska protikladů jako „přítomnost“ a „nepřítomnost“, v reálu není žádná nepřítomnost. Symbolický protiklad mezi „přítomností“ a „nepřítomností“ znamená možnost, že něco může symbolickému chybět, reálné je „vždy na svém místě: nese ho přilepené k patě, aniž by tušilo, co by ho odtud mohlo vyhnat“. Je-li symbolické souborem diferencovaných signifikantů, reálné je samo o sobě nediferencované: „je bez trhliny“. Symbolické zavádí „řez do reálného“ v procesu signifikace: „je to svět slov, který vytváří svět věcí“. Tak se reálné vynořuje jako to, co je mimo jazyk: „je to to, co se absolutně brání symbolizaci“. Realita je nemožná, protože je nemožné si ji představit, nemožné ji začlenit do symbolického řádu. Tento charakter nemožnosti a odporu k symbolizaci propůjčuje realitě její traumatickou kvalitu.
Reálný podle Rudolfa Christopha Euckena je nezávislý duchovní svět, nepodmíněný zdánlivým smyslovým světem.
„Jsou různé cesty, po nichž se dá k tomuto konci [obavě z Nekonečna] dospět. Láska ke kráse, která povznáší básníka; ta oddanost k Jedinému a ten vzestup vědy, který činí ambici filozofa; a ta láska a ty modlitby, jimiž nějaká zbožná a zanícená duše směřuje ve své mravní čistotě k dokonalosti. To jsou velké cesty vedoucí do té výšiny nad skutečné a konkrétní, kde stojíme v bezprostřední přítomnosti Nekonečna, které září jako z hlubin duše.“ (Plotinus, Dopis Flaccovi)
Pronikne-li mysl hluboko do faktů estetiky, zjistí stále více, že tyto fakty jsou založeny na ideální identitě mezi myslí samotnou a věcmi. V určitém okamžiku se harmonie stává tak úplnou a konečnost tak blízkou, že nám dává skutečné emoce. Krásná se pak stává vznešeným; krátkým zjevením, kterým je duše zachycena do pravého mystického stavu a dotýká se Absolutna, Skutečna. Sotva je možné setrvat v tomto estetickém vnímání bez pocitu povznesení nad věci a nad nás samotné, v ontologické vizi, která se velmi podobá Absolutnu mystiků. (E. Récéjac, „Fondements de la Connaissance Mystique“, str. 74)