Transcendentální realismus je koncept vycházející z filozofie Immanuela Kanta, který předpokládá, že jedinec dokonale rozumí omezením své vlastní mysli.
Transcendentální realismus má pravděpodobně kořeny ve filozofii Immanuela Kanta a označuje takovou formu transcendentalismu, která umožňuje subjektu plně si uvědomit všechna omezení své mysli a přizpůsobit tomu své poznání, když se snaží pochopit noumenon (neboli svět, jak skutečně existuje – věci v sobě). Tímto způsobem je subjekt schopen poznávat svět věcí-v-samotě a pravděpodobně je schopen tyto noumeny vědecky testovat.
Je důležité poznamenat, že Kant sám nebyl transcendentální realista, ale spíše transcendentální idealista. To znamená, že nevěřil, že by člověk mohl někdy pochopit noumenální sféru.
Transcendentální realismus v současné metodologii výzkumu
Lze tvrdit, že latentní forma transcendentálního realismu pronikla do různých odvětví současných pohledů na fenomenologickou metodologii výzkumu v sociálních, humanitních, pedagogických a lékařských vědách. Někteří autoři v této oblasti naznačují, že výzkumníci jsou schopni v rámci fenomenologického výzkumu „vyřadit ze hry“ svou vlastní subjektivitu. Taková tvrzení sice nejsou výslovně charakteristická pro transcendentální realismus, ale mají tendenci přehlížet problémy, které jsou ze své podstaty společné (například ty, o nichž se hovoří v následující části).
Problémy transcendentálního realismu
Hlavním problémem transcendentálního realismu je požadavek, aby jedinec plně porozuměl své vlastní mysli – do té míry, že je schopen s naprostou jistotou identifikovat každé omezení, které je mu vlastní a které se v něm projevuje. Toto porozumění by bylo dále třeba neustále přehodnocovat vzhledem k vývojové povaze mysli a pravděpodobně i vývojové povaze jejích omezení. To sice není teoreticky nemožné, ale pro všechny záměry a účely je to vážné praktické omezení transcendentálně realistické pozice.