Úzkostná porucha je souhrnný pojem zahrnující několik různých forem abnormální, patologické úzkosti, strachu, fobie a nervových stavů, které mohou vzniknout náhle nebo postupně v průběhu několika let a mohou narušit nebo znemožnit vykonávání běžných denních činností.
Pro počáteční diagnostiku úzkostné poruchy je nezbytné dobré posouzení, nejlépe pomocí standardizovaného rozhovoru nebo dotazníkového postupu spolu s odborným hodnocením a názory samotné osoby. Mělo by být provedeno lékařské vyšetření, aby se zjistily možné zdravotní potíže, které mohou způsobovat příznaky úzkosti. Úzkostné poruchy v rodinné anamnéze naznačují možnost úzkostné poruchy.
Generalizovaná úzkostná porucha
Generalizovaná úzkostná porucha je běžná chronická porucha, která postihuje dvakrát více žen než mužů a může vést ke značnému zhoršení zdravotního stavu (Brawman-Mintzer & Lydiard, 1996, 1997). Jak již název napovídá, generalizovaná úzkostná porucha je charakterizována dlouhodobou úzkostí, která není zaměřena na žádný konkrétní objekt nebo situaci. Jinými slovy je nespecifická nebo volně plovoucí. Lidé s touto poruchou pociťují strach z něčeho, ale nedokážou vyjádřit konkrétní strach. Neustále se trápí a mají problém své obavy ovládat. Kvůli přetrvávajícímu svalovému napětí a autonomním reakcím strachu se u nich mohou objevit bolesti hlavy, bušení srdce, závratě a nespavost. Tyto fyzické potíže v kombinaci s intenzivní, dlouhodobou úzkostí ztěžují zvládání běžných denních činností.
Při panické poruše člověk trpí krátkými záchvaty intenzivního strachu a obav, které způsobují třes a chvění, závratě a potíže s dýcháním. O člověku, kterého často trápí náhlé záchvaty intenzivní úzkosti, lze říci, že trpí touto poruchou. Americká psychiatrická asociace (2000) definuje záchvat paniky jako strach nebo nepříjemné pocity, které se objevují náhle a vrcholí během 10 minut nebo méně.
Ačkoli se někdy zdá, že se záchvaty paniky objevují z ničeho nic, většinou k nim dochází po děsivých zážitcích, dlouhodobém stresu nebo dokonce po cvičení. Mnoho lidí, kteří mají záchvaty paniky (zejména ty první), si myslí, že mají infarkt, a často skončí u lékaře nebo na pohotovosti. I když se všechna vyšetření vrátí v pořádku, člověk se stále obává, přičemž fyzické projevy úzkosti jen posilují jeho strach, že s jeho tělem není něco v pořádku. Extrémní pozornost věnovaná každé maličkosti, která se stane nebo změní v jejich těle, může způsobit stresující období.
Normální změny srdečního tepu, například při stoupání do schodů, si člověk trpící panikou všimne a může si myslet, že se srdcem není něco v pořádku nebo že se chystá na další záchvat paniky. Někteří se začnou nadměrně obávat a dokonce opustí zaměstnání nebo odmítají vycházet z domu, aby se vyhnuli budoucím záchvatům. Panickou poruchu lze diagnostikovat, když několik zdánlivě spontánních záchvatů vede k trvalým obavám z budoucích záchvatů.
Častou komplikací panické poruchy je agorafobie – úzkost z pobytu na místě nebo v situaci, kdy je únik obtížný nebo trapný (Craske, 2000; Gorman, 2000).
Tato kategorie zahrnuje silný, iracionální strach a vyhýbání se objektu nebo situaci. Člověk ví, že strach je iracionální, ale úzkost přetrvává. Fobické poruchy se od generalizovaných úzkostných poruch a panických poruch liší tím, že existuje konkrétní podnět nebo situace, která vyvolává silnou reakci strachu. Člověk trpící fobií z pavouků může mít z pavouka takový strach, že se pokusí vyskočit z jedoucího auta, aby se mu vyhnul.
Lidé s fobiemi mají obzvláště silnou představivost, takže živě předvídají děsivé následky setkání s obávanými předměty, jako jsou nože, mosty, krev, uzavřená místa, určitá zvířata nebo situace. Tito lidé si většinou uvědomují, že jejich obavy jsou přehnané a nepřiměřené, ale většinou nejsou schopni svou úzkost ovládat.
Sociální úzkostná porucha je také známá jako sociální fobie. Jedinci s touto poruchou prožívají intenzivní strach z negativního hodnocení ze strany ostatních nebo z veřejného ztrapnění kvůli impulzivním činům. Téměř každý člověk zažívá „trému“, když mluví nebo vystupuje před skupinou. Lidé trpící sociální fobií jsou však natolik úzkostní, že o vystoupení nemůže být ani řeč. Ve skutečnosti se jejich strach z veřejné kontroly a možného ponížení stává tak všudypřítomným, že se normální život může stát nemožným (den Boer 2000; Margolis & Swartz, 2001). Další sociální fobií je milostná plachost, která nejhůře postihuje některé muže. Postižení se ocitají v situaci, kdy nejsou schopni navázat intimní vztah s dospělým člověkem (Gilmartin 1987).
Obsedantně-kompulzivní porucha
Obsedantně-kompulzivní porucha je typ úzkostné poruchy, která se vyznačuje především obsesemi a/nebo kompulzemi. Obsese jsou znepokojivé, opakující se, vtíravé myšlenky nebo představy, které si jedinec často uvědomuje jako nesmyslné. Kompulze jsou opakující se chování, k němuž se osoba cítí nucena nebo donucena, aby se zbavila úzkosti. Myšlenkový vzorec OCD lze přirovnat k pověrám: když se udělá X, nestane se Y – navzdory tomu, jak nepravděpodobné může být, že by provedení X skutečně zabránilo Y, pokud Y vůbec představuje reálnou hrozbu. Běžným příkladem takového chování může být posedlost tím, že jsou dveře odemčené, což může vést k nutkavému neustálému kontrolování a překontrolování dveří. Často se tento proces zdá být mnohem méně logický. Například nutkání chodit podle určitého vzoru může být použito ke zmírnění posedlosti, že se stane něco špatného.
Posttraumatická stresová porucha
Posttraumatická stresová porucha je úzkostná porucha, která je důsledkem traumatického zážitku, například účasti v bitvě. U postiženého se mohou vyskytovat vzpomínky a další příznaky.
Úzkostné poruchy jsou často vyčerpávající chronické stavy, které se mohou projevovat již od útlého věku nebo mohou začít náhle po vyvolávající události. Jsou náchylné k propuknutí v době velkého stresu.
Mnohé z těchto poruch lze také léčit (ať už s doplňkovou farmakologickou léčbou, nebo bez ní) s pomocí dobrého poradce a behaviorálních terapií, jako je kognitivní terapie.
Běžná léčba úzkosti spočívá v předepisování anxiolytik a/nebo v odeslání ke kognitivně-behaviorálnímu terapeutovi. Existují náznaky, že kombinace těchto dvou metod může být účinnější než každá z nich samostatně.
K léčbě těchto poruch se používá řada léků. Patří mezi ně benzodiazepiny a antidepresiva většiny hlavních tříd (SSRI, TCA, MAOI) a případně quetiapin.
Náklady na úzkostné poruchy
Náklady na úzkostné poruchy na celém světě jsou značné.
Počítání čísel: Národní ústav duševního zdraví, NIH, publikace č. 06-4584.