Viktor Emil Frankl, M.D., Ph.D., (26. března 1905 – 2. září 1997) byl rakouský neurolog a psychiatr, který přežil holocaust. Frankl byl zakladatelem logoterapie a existenciální analýzy, „třetí vídeňské školy“ psychoterapie. Jeho kniha Člověk hledá smysl (poprvé vyšla v roce 1946) zachycuje jeho zkušenosti vězně koncentračního tábora a popisuje jeho psychoterapeutickou metodu hledání smyslu ve všech formách existence, i v těch nejodpornějších, a tím i důvodu, proč žít dál. Byl jednou z klíčových postav existenciální terapie.
Frankl se narodil ve Vídni v židovské úřednické rodině (Beamtenfamilie). Zájem o psychologii se u něj projevil brzy. K maturitě na gymnáziu napsal práci o psychologii filozofického myšlení. Po maturitě na gymnáziu v roce 1923 vystudoval medicínu na vídeňské univerzitě a později se specializoval na neurologii a psychiatrii, přičemž se zaměřil na témata deprese a sebevraždy. Osobně se stýkal se Sigmundem Freudem a Alfredem Adlerem.
V roce 1924 se stal předsedou Sozialistische Mittelschüler Österreich. V této funkci nabízel speciální program pro poradenství studentům v době, kdy měli dostat své známky (Zeugnis). Během jeho působení nespáchal sebevraždu ani jeden vídeňský student. Úspěch tohoto programu upoutal pozornost například Wilhelma Reicha, který ho pozval do Berlína.
V letech 1933 až 1937 vedl takzvaný Selbstmörderpavillon neboli „pavilon sebevrahů“ Všeobecné nemocnice ve Vídni. Zde ošetřil více než 30 000 žen se sklonem k sebevraždě. Od roku 1938 však měl kvůli svému židovskému původu zakázáno léčit árijské pacientky. Přešel do soukromé praxe, až v roce 1940 začal pracovat v Rothschildově nemocnici, kde vedl její neurologické oddělení. Tato nemocnice byla v té době jedinou ve Vídni, kde byli ještě přijímáni Židé. Jeho lékařské názory několikrát zachránily pacienty před eutanazií prostřednictvím nacistického programu eutanazie. V prosinci 1941 se oženil s Tilly Grosserovou.
Na podzim 1942 byl spolu s manželkou a rodiči deportován do koncentračního tábora Terezín. Zde jeho otec v roce 1943 zemřel. Za asistence doktora Leo Baecka a Reginy Jonasové pracoval Frankl v táboře jako praktický lékař a později jako poradce nově příchozích a osob se sebevražednými sklony. Poté byl v roce 1944 převezen do Osvětimi, kde zemřela jeho matka, a později do Türkheimu, koncentračního tábora nedaleko Dachau. Mezitím byla jeho žena převezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde zemřela.
Dne 27. dubna 1945 byl Frankl osvobozen. Z jeho nejbližších příbuzných přežila pouze jeho sestra, která se zachránila emigrací do Austrálie.
Právě díky utrpení svému i ostatních v těchto táborech dospěl ke svému charakteristickému závěru, že i v té nejabsurdnější, nejbolestivější a nejodlidštěnější situaci má život potenciální smysl, a že tedy i utrpení má smysl. Tento závěr posloužil Franklovi jako pevný základ pro pozdější vytvoření logoterapie.
Po třech letech života v koncentračních táborech se vrátil do Vídně. Během roku 1945 napsal svou světoznámou knihu s názvem …trotzdem ja zum Leben sagen (Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager) (dosl: „…řekněte životu stejně ano (Psycholog prožívá koncentrační tábor)“, v angličtině známou pod názvem Man’s Search for Meaning (Člověk hledá smysl). V této knize popsal život běžného vězně koncentračního tábora z objektivního pohledu psychiatra.
V roce 1946 byl jmenován vedoucím vídeňské neurologické kliniky. Zde zůstal až do roku 1971. V roce 1947 se oženil se svou druhou ženou Eleonore Katharinou Schwindtovou. Narodila se jim dcera Gabriele. V roce 1955 získal profesuru neurologie a psychiatrie na Vídeňské univerzitě a jako hostující profesor pobýval na Harvardově univerzitě.
V poválečných letech vydal Frankl více než 32 knih (mnohé z nich byly přeloženy do 10 až 20 jazyků) a nejvíce se proslavil jako zakladatel logoterapie. (Logos, λόγος, znamená řecky slovo, důvod, princip; terapie, Θεραπεύω, znamená léčím.) Přednášel a vedl semináře po celém světě a získal 29 čestných doktorátů.
Frankl zemřel 2. září 1997 ve Vídni.