Člověk vs. stroj: Za naším strachem z robotů stojí psychologie.
HitchBOT měl být „zábavný sociální experiment“. Po cestě přes několik zemí a také Boston a New York v USA byl stopovací robot ve Filadelfii sťat. CNN uvedla, že tvůrci HitchBOTa řekli; „HitchBOT byl sociální experiment, který měl otestovat lidskou psychologii“ (CNN, 4. srpna 2015).
Podobná scéna se odehrála ve filmu Chappie, kde robota zbili lidé na ulici. Do světa Chappieho, kde roboti převzali mnoho lidských rolí ve společnosti, však máme daleko.
Jako obyvatel Philadelphie jsem byl trochu zklamaný, že jsem neměl možnost narazit na HitchBOTa a že někdo zkazil něco, co by mělo být považováno za neotřelé a zábavné.
S největší pravděpodobností se v tomto případě jednalo o náhodný násilný čin nebo o někoho, kdo se chtěl vyřádit, a HitchBOT zjevně při stínání necítil žádnou bolest. Zdá se však, že v souvislosti s „nástupem robotů“ roste strach nebo přinejmenším všeobecné znepokojení. Což je zvláštní vzhledem k tomu, jak moc se už teď spoléháme na technologie.
Tento chmurný pohled na budoucnost robotů však může být spíše psychologický, než si myslíme.
Zde jsou tři možné příčiny, které stojí za lidským strachem z robotů.
„Uncanny valley“ je termín, který zavedl robotik Masahiro Mori. Hovoří o odporu a, pro nedostatek lepšího termínu, o pocitu strachu, který lidé mají vůči CGI nebo robotům, jejichž vzhled a pohyby vypadají jako lidské, ale nejsou zcela lidské („Uncanny Valley“ n.d.) Například: robot, který vypadá jako člověk, ale má velmi mechanické pohyby nebo podivné rysy. Objevuje se ve filmech, například v Polárním expresu, a u mnoha robotů japonské výroby.
Jedním z důvodů prudkého poklesu empatie k odporu, když robot spadne do údolí podivna, je koncept známý jako salience smrtelnosti. Pro lidi je pohled na podivného robota hrou na podvědomé obavy z náhrady a smrti („Uncanny Valley“ n.d.).
Myšlenka, že nás roboti prostřednictvím umělé inteligence nebo čehokoli jiného nahradí, se zdá být potvrzena, když ji opakují lidé jako Stephen Hawking a Bill Gates (BBC, 2. prosince 2014).
Důvod, proč tento jev může vyvolávat strach ze smrti, vyžaduje hlubší ponor do lidské mysli. Irvin Yalom, existenciální psychiatr, navrhl, že lidé si vytvářejí psychologický obranný mechanismus „výjimečnosti“, což znamená přesvědčení, že stáří a smrt se týkají všech kromě nich samotných. Poukazuje na to, že tuto myšlenku mohou zpochybnit strašidelní roboti, kteří existenciálním způsobem utvrzují lidské obavy a úzkosti („Uncanny Valley n.d.).
Issac Asimov vytvořil termín „Frankensteinův komplex“, což je obava, že technologie a lidské výtvory, jako jsou roboti, se „obrátí“ proti svému tvůrci.
Tento strach se běžně vyskytuje ve sci-fi literatuře a působí jako varování, že člověk by si neměl „hrát na Boha“. Je to přesvědčení, že i přes veškerou snahu se něco pokazí. Na tuto myšlenku narážel vysoce ceněný sci-fi film Ex Machina.
Ačkoli je film intelektuální povahy, v závěrečných momentech se vrací k frankensteinovskému komplexu, kdy se stvoření obrací proti svému stvořiteli.
Lidé se také nepochybně obávají, že se v jejich výtvorech odrazí jejich vlastní chyby a nedostatky.
Příslovečně řečeno, člověk zabil Boha a my se obáváme, že roboti udělají totéž s námi.
A konečně, v obavách spojených s roboty hraje jistě významnou roli i to, že média, zejména ta západní, představují roboty jako antagonisty.
Dokonce i ve zprávách se objevují příběhy, které senzačně popisují nadcházející „robotickou revoluci“.
Když robot na výrobu autodílů rozdrtil dělníka v továrně Volkswagenu, titulky mnoha zpravodajských webů zněly „robot zabil člověka….“. A to přesto, že příčinou smrti byla lidská chyba.
Dokonce i tak renomovaný zpravodajský server, jakým je časopis Time, tuto zprávu označil za zlověstnou.
Pokud si zadáte do Googlu „měli bychom se bát robotů“, najdete nespočet výsledků, přičemž většina článků uvádí důvody, proč bychom se měli robotů bát, zatímco těch, které uvádějí důvody, proč bychom se jich bát neměli, je minimum.
Obáváme se, že nás roboti nahradí v zaměstnání, na bojišti nebo, abychom šli ještě dál, jako dominantní rasa na této planetě (Good, 1965).
Média jsou tímto strachem tak přesycena, že se zdá, že naše společnost je naprogramována věřit těmto scénářům téměř prorockým způsobem.
Jsme přesvědčeni, že lidská úroveň inteligence nebo dokonce superinteligence u robotů je něco definitivního, nikoliv spekulativního, i když ve skutečnosti jsme od této perspektivy ještě velmi daleko (Armstrong & Sotala, 2012).
Dovolujeme médiím, aby nám vnucovala tuto dystopickou, xenofobní budoucnost a přijímala ji jako náš neodvratný osud, ačkoli jim jde jen o to, aby prodala dobrý příběh, ať už se jedná o jakékoliv médium.
Mnoho lidí se obává, že budeme zodpovědní za vyhynutí naší vlastní rasy. Před roboty to byly jaderné zbraně a předtím masová výroba střelných zbraní. Vždycky se něco najde.
Pokud je však umělá inteligence na lidské úrovni věcí budoucnosti, měli bychom se jí opravdu obávat?
Možná bychom místo toho měli podniknout kroky nezbytné k zajištění bezpečného využívání těchto technologií. Měli bychom si také uvědomit:
Lidé by se měli ptát na motivy, které je vedou k rozvoji robotické inteligence, a hluboce se zamyslet nad tím, jak by s takovou technologií zacházeli.
Tvůrci HitchBOT se v rozhovoru pro The Atlantic vyjádřili takto: „Obvykle se obáváme, zda můžeme robotům důvěřovat, například jako pomocníkům v našich domácnostech. Tento projekt to však bere z druhé strany a ptá se: „Mohou roboti důvěřovat lidem?“.