Září 2013. Bylo to období v mém životě, kdy jsem se vydal na novou životní cestu a po krátkém shledání opustil všechny členy své rodiny v Jižní Koreji.
Září 2013. Měsíc, kdy jsem vyslechla ujištění svého lékaře, že babička, která už tři roky bojuje s rakovinou, bude v pořádku i beze mě, abych ji nepřetržitě ošetřovala u její postele.
Září 2013. Zavolal mi můj lékař a oznámil mi, že moje babička zemřela a já jsem zmeškala pohřeb.
Každý, kdo mě zná osobně, zná mou osobnost – silnou, pevnou, odhodlanou, nezávislou, cílevědomou… to vše se vytratilo, když jsem se dozvěděla nečekanou zprávu o smrti mé babičky.
Až do týdne, kdy jsem opustila Koreu, jsem byla po jejím boku a osobně jsem ji v nemocnici ošetřovala 24 hodin denně a 7 dní v týdnu.
S ujištěním lékaře, že bude bojovat a zůstane silná, jsem následující týden odjela do Španělska s (o něco) méně zatíženým srdcem.
Zrovna když jsem byl hrdý na to, že jsem neprožil kulturní šok jako ostatní studenti na mé univerzitě, obdržel jsem jeden telefonát, který změnil vše v mém životě.
Nejenže jsem se dozvěděl nečekanou zprávu o její smrti, ale také to, že jsem zmeškal pohřeb… zemřela sama a pohřbu se zúčastnilo méně než deset lidí. V těch měsících jsem plakala víc než za celý svůj život, cítila jsem se provinile a naštvaně – jak je možné, že u této pozoruhodné a vlivné ženy vidělo její cenu jen 8 lidí? A jak je možné, že jsem mezi těmi osmi účastníky nebyla já?
Uvnitř mě to zabíjelo a dodnes mě pronásleduje pocit viny.
Upadl jsem do hluboké deprese, celé týdny jsem ležel v posteli, nejedl a nehýbal se. Nechtěla jsem ani dýchat, protože všechno, co jsem dělala, dokonce i pouhé ležení v posteli, mi způsobovalo emocionální a fyzickou bolest.
Cílevědomá, učenlivá dívka, kterou jsem kdysi znala jako sebe samu, přestala chodit do školy a s nikým se nestýkala.
Zhubla jsem 10 kilogramů (asi 22 liber). Ztratil jsem motivaci. Ztratil jsem víru v sebe sama a odpovědnost za její osamělou smrt jsem svalil na… sebe.
Psycholog z kampusu mě odkázal na klinického lékaře a on i mnoho dalších zaměstnanců mě nabádali, abych vyhledal pomoc.
Zůstala jsem v posteli a vyhýbala se kontaktu s kýmkoli a čímkoli, dokud jsem se necítila lépe a nerozhodla se vrátit k normálnímu životu.
Reakce těch několika málo lidí, kteří se mnou přišli do styku, mě opravdu rozčílily, a to komentáře typu: „Copak už to není dost dlouho?“, „Je v takové depresi“ nebo „Proč se přes to prostě nemůže přenést?“.
V úvodních kurzech, a dokonce i v každodenním životě, se učíme, jak všechno „správně“ dělat (dokonce i to, jak bychom měli „správně“ procházet věcmi, jako je smutek) ve fázích.
Slyšeli jste někdy o 5 fázích zármutku?
5 fází truchlení, jak je navrhla psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová:
Než se mnozí z nás, kteří zažili smrt blízkého člověka, na doktorku Kübler-Rossovou rozzlobí, dovolte mi nejprve říci něco, co o tomto seznamu „fází“ ví jen málo lidí.
Původně nebyla napsána pro kroky smutku. Těchto pět fází bylo napsáno pro jednotlivce, kteří truchlí… nad svou vlastní smrtelností.
Tento model byl napsán s ohledem na nevyléčitelně nemocné pacienty jako návod, jak čelit vlastní smrti.
V této souvislosti si to ujasněme:
Pět fází intenzivního zármutku neznamená, že se jedná o správné „fáze“ truchlení nad něčí smrtí.
V září 2013 mi zprava i zleva říkali, že truchlím „špatně“.
Zkrátka a dobře – neexistuje správný nebo špatný způsob truchlení. Smrt je bolestivá, matoucí, jedinečná a dezorientující.
„Správný“ způsob truchlení není lineární a univerzální a je v pořádku, že bolest vyjadřujete a prožíváte způsobem, který považujete za příjemný.
Ať už projevujete „příliš mnoho“ nebo „příliš málo“ emocí, jediná osoba, která ví, jak se cítíte uvnitř, jste vy sami.
Září 2014. Čas v mém životě, na který vzpomínám v uplynulém roce.
Září 2014. Tupé bolesti na hrudi, ale myslím, že to bude v pořádku.
12. září 2014. Ten den si vzpomínám, jak moc ovlivnila můj život, a na poslední slova, která jsem ji slyšel říkat.
Miluji tě. Nezapomeň na mě.“
Vždycky na tebe budu vzpomínat a budeš mi chybět, babičko. Odpočívej v pokoji.