Vjem je neredukovatelným prvkem zkušenosti, z něhož se vytvářejí vjemy a pojmy. Vjemy závisí na stimulovaném orgánu a účinnosti smyslového systému, nikoli na objektu, který je stimuluje.
Je to první fáze biochemických a neurologických dějů, které začínají působením podnětu na receptorové buňky smyslového orgánu, což následně vede k vnímání, psychickému stavu, který se odráží ve výrocích typu „Vidím stejnoměrně modrou zeď“.
Vjem, který by mohl vést k tomuto tvrzení, by mohl zahrnovat excitaci čípkových buněk v sítnici, které se prostorově liší v poměru excitace „modrých“ a „zelených“ čípků v důsledku toho, že části stěny přijímají různé poměry žlutavého umělého a modravého světla oblohy; je běžné, že tyto rozdíly jsou v mozku kompenzovány, takže nerovnoměrný vjem vede k vnímání jednotné barvy.
V psychofyzice se vlastnosti vjemů zkoumají z hlediska smyslových prahů (absolutní práh a rozdílový práh), pomocí metod měření citlivosti a teorie detekce signálu.
Způsoby, jakými jsou smysly od sebe odděleny v pojmech a jak jsou v různém poměru kombinovány při vnímání světa, se liší v závislosti na individuální fyziologii, sociálním a kulturním kontextu a fyzickém prostředí. Celý smyslový systém, zahrnující jak fyzické vnímání, tak interpretaci (neboli poznávání) informací ze smyslů, se označuje jako senzorium.
Světlo vstupuje do očí přes rohovku. Poté prochází zornicí a je lámáno oční krystalickou čočkou. Světlo je pak vedeno sklivcem a následně na sítnici. Na sítnici jsou dva druhy buněk, tyčinky a čípky. Tyčinky vidí černobílé barvy a jsou dominantní v noci (protože, jak uvádí fyzika, v noci nejsou žádné barvy, protože to, co vidíme, jsou barvy odražené od atmosféry). Čípky pak vidí barevné struktury. Čípky jsou výjimečně hojně zastoupeny ve fovee. Čípky reagují na tři barvy: červenou, modrou a zelenou. Ostatní barvy vnímají jako jejich kombinace.
Zvuk se do ucha dostává přes ušní boltec, což je vnější ušní útvar, který ho pak vede dovnitř vnějším sluchovým ústrojím. Poté, co zvuk projde meatusem, dostane se k bubínku neboli tympanonu, pak se rozkmitá přes drobné kostičky, kladívko (malleus), kovadlinku (incus) a třmínek (stapes), a následně do hlemýždě. Hlemýžď převádí vibrace na elektrické impulsy, které jsou přenášeny do mozku.
Chuť neboli gustace je schopnost vnímat smyslové změny na jazyku pomocí chuťových pohárků umístěných hluboko v papilách. Zajímavé je, že smysl zvaný chuť se ve skutečnosti skládá z různých poměrů více smyslových systémů, jejichž důležitost a pozornost se mění v průběhu žvýkání, ochutnávání a polykání potravy. Patří k nim chuťové pohárky, hmat ve strukturách úst a trávicí soustavy, chemické vnímání podráždění v trojklanném nervovém systému a jedinečné receptory pro vnímání vlastností vody umístěné v zadní části ústní dutiny.
Čich neboli čich je přijímán čichovým bulbem a spojen s mozkem čichovým nervem, prvním mozkovým lebečním nervem, hned poté, co nosní turbináty zahřejí, napnou a filtrují vzduch.
Další podrobnosti naleznete v článku o kůži.
Kinestetický smysl je smysl pro držení těla a pohyb. Označuje se také jako propriocepce.
Vestibulární smysl je smysl pro rovnováhu. Je zprostředkován působením tekutiny uvnitř polokruhovitých kanálků v uchu.
Organický smysl jako takový se vztahuje pouze na vjemy z vnitřních orgánů nebo vnitřností, ale může být rozšířen o některé fyziologické procesy, jako je hlad, žízeň, ospalost a hlad po vzduchu. Označuje se také jako interocepce.
Ačkoli se mezi neurology vedou diskuse o konkrétním počtu smyslů kvůli různým definicím toho, co je smysl, Aristoteles klasifikoval pět „tradičních“ lidských smyslů, které se staly všeobecně uznávanými: hmat, chuť, čich, zrak a sluch. Mezi další smysly, které byly dobře přijaty u většiny savců včetně člověka, patří nocicepce, ekvilibriocepce, kinestezie a termocepce. Kromě toho bylo prokázáno, že někteří živočichové, kteří nejsou lidmi, mají alternativní smysly, včetně magnetocepce a elektrorecepce.
Chemoreceptory neboli chemosenzory detekují určité chemické podněty a převádějí tento signál na elektrický akční potenciál. Existují dva základní typy chemoreceptorů:
Fotoreceptory jsou schopny fototransdukce, procesu, při kterém se světlo (elektromagnetické záření) přeměňuje mimo jiné na membránový potenciál. Existují tři základní typy fotoreceptorů:
Čípky jsou fotoreceptory, které výrazně reagují na barvu. U člověka odpovídají tři různé typy čípků primární reakci na krátkou vlnovou délku (modrá), střední vlnovou délku (zelená) a dlouhou vlnovou délku (žlutá/červená).
Tyčinky jsou fotoreceptory, které jsou velmi citlivé na intenzitu světla, což umožňuje vidění při slabém osvětlení. Koncentrace a poměr tyčinek a čípků silně souvisí s tím, zda je zvíře denní nebo noční. U člověka tyčinky převažují nad čípky přibližně v poměru 20:1, zatímco u nočních živočichů, jako je sova pálená, se tento poměr blíží 1000:1.
Gangliové buňky se nacházejí v dřeni nadledvinek a v sítnici, kde se podílejí na sympatické reakci. Předpokládá se, že z ~1,3 milionu gangliových buněk přítomných v sítnici je 1-2 % citlivých na světlo.
Termoreceptory jsou smyslové receptory, které reagují na různé teploty. Mechanismus, jakým tyto receptory fungují, je nejasný, ale nedávné objevy ukázaly, že savci mají nejméně dva různé typy termoreceptorů:
Somatosenzorická kůra se nachází v temenním laloku a je primární receptivní oblastí pro hmat. Tato kůra se dále dělí na Brodmannovy oblasti 1, 2 a 3. Brodmannova oblast 3 je považována za primární zpracovatelské centrum somatosenzorické kůry, protože dostává podstatně více vstupů z thalamu, má neurony vysoce citlivé na somatosenzorické podněty a může vyvolávat somatické vjemy pomocí elektrické stimulace. Oblasti 1 a 2 dostávají většinu vstupů z oblasti 3.
Zraková kůra se týká primární zrakové kůry označované V1 nebo Brodmannova oblast 17 a extrastriátních zrakových korových oblastí V2-V5. V1, která se nachází v týlním laloku, funguje jako primární reléová stanice pro zrakové vstupy a přenáší informace do dvou primárních drah označených jako dorzální a ventrální proud. Dorzální proud zahrnuje oblasti V2 a V5 a slouží k interpretaci vizuálního „kde“ a „jak“. Ventrální proud zahrnuje oblasti V2 a V4 a slouží k interpretaci „co“.
Sluchová kůra se nachází ve spánkovém laloku a je primární receptivní oblastí pro zvukové informace. Sluchová kůra se skládá z Brodmannových oblastí 41 a 42, známých také jako přední příčná spánková oblast 41, resp. zadní příčná spánková oblast 42. Tyto oblasti se skládají ze dvou částí. Obě oblasti fungují podobně a jsou nedílnou součástí přijímání a zpracování signálů vysílaných ze sluchových receptorů.
Primární čichová kůra, která se nachází ve spánkovém laloku, je primární receptivní oblastí pro čich neboli vůni. Jedinečnost čichového a chuťového systému, alespoň u savců, spočívá v uplatnění periferních i centrálních mechanismů působení. Periferní mechanismy zahrnují čichové receptorové neurony, které přenášejí chemický signál po čichovém nervu, jenž končí v čichovém bulbu. Centrální mechanismy zahrnují sbíhání axonů čichového nervu do glomerulů v čichovém bulbu, odkud se signál přenáší do předního čichového jádra, piriformní kůry, mediální amygdaly a entorhinální kůry, které tvoří primární čichovou kůru.
K mnoha typům ztráty smyslů dochází v důsledku nefunkčního procesu vnímání, ať už se jedná o neúčinné receptory, poškození nervů nebo mozkové poruchy. Na rozdíl od agnózie jsou tyto poruchy způsobeny poškozením před procesem vnímání.
Stupně ztráty zraku se výrazně liší, ačkoli klasifikace ICD-9 vydaná v roce 1979 je rozdělila do tří úrovní: normální vidění, slabé vidění a slepota. Mezi dvě významné příčiny ztráty zraku v důsledku selhání smyslových funkcí patří zakalení médií a onemocnění zrakového nervu, ačkoli hypoxie a onemocnění sítnice mohou rovněž vést ke slepotě. Většina příčin ztráty zraku může způsobit různý stupeň poškození, od úplné slepoty až po zanedbatelný účinek.
K zákalu médií dochází v případě přítomnosti zákalů v očních médiích, které zkreslují a/nebo blokují obraz před kontaktem s fotoreceptorovými buňkami. Ke ztrátě zraku v důsledku zákalu médií často dochází navzdory správně fungujícím receptorům sítnice.
Onemocnění zrakového nervu Onemocnění, jako je zánět zrakového nervu nebo retrobulbární neuritida, vedou k poruše funkce aferentní nervové dráhy poté, co byl signál správně přenesen z fotoreceptorů sítnice.
Podobně jako ztráta zraku se i ztráta sluchu může lišit od úplné nebo částečné neschopnosti vnímat některé nebo všechny frekvence zvuku, které obvykle slyší příslušníci jejich druhu. U lidí je tento rozsah přibližně 20 Hz až 20 kHz při ~6,5 dB, i když u starších osob se často připouští korekce 10 dB. Mezi hlavní příčiny ztráty sluchu v důsledku poškození smyslového systému patří dlouhodobé vystavení hluku z prostředí, který může poškodit mechanoreceptory odpovědné za příjem zvukových vibrací, a také četná onemocnění, jako je HIV nebo meningitida, která poškozují hlemýžď, respektive sluchový nerv.
Primární příčiny anosmie, ztráty čichu, způsobené poškozením smyslů zahrnují odumírání neuronů čichových receptorů, často v důsledku nosních polypů nebo infekcí horních cest dýchacích, a také poškození čichového nervu, často v důsledku hypotyreózy nebo fyzického traumatu. Anosmie bohužel silně koreluje se ztrátou chuti.
Necitlivost na somatosenzorické podněty, jako je teplo, chlad, dotek a bolest, je nejčastěji důsledkem obecnějšího tělesného postižení spojeného s ochrnutím. Poškození míchy nebo jiného hlavního nervového vlákna může vést k přerušení aferentních i eferentních signálů do různých oblastí těla, což způsobuje jak ztrátu hmatu, tak ztrátu motorické koordinace. Mezi další typy somatosenzorické ztráty patří dědičná senzorická a autonomní neuropatie, která se skládá z neúčinných aferentních neuronů s plně funkčními eferentními neurony; v podstatě se jedná o motorický pohyb bez somatosenzací.
Ztráta chuti může být různá, od skutečné aguesie, úplné ztráty chuti, přes hypogeusii, částečnou ztrátu chuti, až po dysgeusii, zkreslení nebo změnu chuti. Primární příčinou ageuzie je poškození lingválního nervu, který přijímá podněty z chuťových pohárků pro přední dvě třetiny jazyka, nebo glosofaryngeálního nervu, který působí podobně pro zadní třetinu. Poškození může být způsobeno neurologickými poruchami, jako je Bellova obrna nebo roztroušená skleróza, a také infekčními onemocněními, jako je meningoencefalopatie. Mezi další příčiny patří nedostatek vitaminu B a také odumírání chuťových pohárků v důsledku kyselých/ostrých potravin, ozařování a/nebo užívání tabáku.