Děti vyslovují svá první slova až ve věku kolem jednoho roku, ale již od narození se u nich projevují některé výroky v rodném jazyce od výroků v jazycích s různými prozodickými rysy.
Kojenci ve věku 1 měsíce vnímají některé zvuky řeči jako řečové kategorie (projevuje se u nich kategoriální vnímání řeči). Například hlásky /b/ a /p/ se liší mírou dechu, který následuje po otevření rtů. Pomocí počítačem vytvořeného kontinua v dechovosti mezi /b/ a /p/ Eimas et al (1971) ukázali, že kojenci, kteří se učí anglicky, věnují větší pozornost rozdílům v blízkosti hranice mezi /b/ a /p/ než stejně velkým rozdílům v rámci kategorie /b/ nebo v rámci kategorie /p/. Jejich metoda, sledování rychlosti sání u kojenců, se stala hlavní experimentální metodou pro studium vnímání řeči u kojenců.
Obr. 1. Rychlost sání při 20 ms změně VOT přes hranici kategorie (vlevo), 20 ms změně VOT v rámci kategorie (uprostřed), bez změny VOT (vpravo). Podle Eimas et al.(1971).
Kojenci do 10-12 měsíců dokážou rozlišit nejen domácí zvuky, ale i cizí kontrasty. Starší děti a dospělí ztrácejí schopnost rozlišovat některé nerodilé kontrasty. Zdá se tedy, že vystavení rodnému jazyku způsobuje restrukturalizaci percepčního systému. Tato restrukturalizace odráží systém kontrastů v rodném jazyce.
Ve čtyřech měsících dávají děti stále přednost řeči řízené kojenci před řečí řízenou dospělými. Zatímco u jednoměsíčních dětí se tato preference projevuje pouze tehdy, je-li jim přehráván celý řečový signál, čtyřměsíční děti dávají přednost řeči řízené kojenci, i když jsou jim přehrávány pouze výškové kontury. To ukazuje, že mezi 1. a 4. měsícem věku se kojenci zlepšují ve sledování suprasegmentálních informací v řeči, která je na ně směřována. Ve 4 měsících se kojenci konečně naučili, kterým rysům mají věnovat pozornost na suprasegmentální úrovni.
Děti raději slyší své vlastní jméno než podobně znějící slova. To naznačuje, že si se svým jménem spojují význam „já“.
S rostoucí expozicí okolnímu jazyku se děti naučí nevěnovat pozornost zvukovým rozdílům, které v jejich rodném jazyce nemají význam, např. dvěma akusticky odlišným verzím samohlásky /i/, které se liší pouze kvůli variabilitě mezi mluvčími. Do 6 měsíců věku se děti naučily považovat akusticky odlišné hlásky, které jsou reprezentací stejné zvukové kategorie, např. hlásku /i/ vyslovenou mužským a ženským mluvčím, za členy stejné fonologické kategorie /i/.
Kojenci jsou schopni vyvodit smysluplné rozdíly v jazyce, kterému jsou vystaveni, ze statistických vlastností tohoto jazyka. Například pokud jsou kojenci, kteří se učí anglicky, vystaveni kontinuu s prevokovaným /d/ a neaspirovaným /t/ (podobně jako ve španělštině), přičemž většina tokenů se vyskytuje v blízkosti koncových bodů kontinua, tj. vykazují extrémní prevokaci oproti dlouhým dobám nástupu hlasu (bimodální rozložení), jsou v rozlišování těchto zvuků lepší než kojenci, kteří jsou vystaveni především tokenům ze středu kontinua (unimodální rozložení).
Tyto výsledky ukazují, že ve věku 6 měsíců jsou kojenci citliví na to, jak často se v jazyce, kterému jsou vystaveni, vyskytují určité zvuky, a na základě těchto rozdílů ve frekvenci výskytu se mohou naučit, kterým signálům je důležité věnovat pozornost. V přirozeném jazykovém kontaktu to znamená, že typické zvuky se v jazyce (např. předozadní /d/ ve španělštině) vyskytují často a kojenci se je mohou naučit z pouhého kontaktu s nimi v řeči, kterou slyší. K tomu všemu dochází ještě předtím, než si kojenci uvědomí význam slov, kterým jsou vystaveni, a proto byl fenomén statistického učení použit jako argument pro to, že se kojenci mohou naučit zvukové kontrasty, aniž by jim byl přikládán význam.
V šesti měsících jsou děti také schopny využívat prozodické rysy okolního jazyka k rozdělení řeči, které jsou vystaveny, na smysluplné jednotky, např. jsou schopny lépe rozlišovat zvuky, které se vyskytují v přízvučných a nepřízvučných slabikách. To znamená, že v 6 měsících mají kojenci určité znalosti o vzorcích důrazu v řeči, které jsou vystaveni, a naučili se, že tyto vzorce mají smysl.
Bylo prokázáno, že ve věku 7,5 měsíce jsou děti, které se učí anglicky, schopny z řeči vyčlenit slova se silným a slabým (tj. trochejským) vzorem důrazu, což je nejběžnější důrazový vzor v angličtině, ale nebyly schopny vyčlenit slova se slabým a silným vzorem. V sekvenci „guitar is“ tedy tyto děti slyšely „taris“ jako slovní jednotku, protože se řídí silně slabým vzorem.
Proces, který kojencům umožňuje využívat prozodické signály ve vstupní řeči k poznávání struktury jazyka, byl označen jako „prozodické bootstrapování“.
Zatímco děti většinou ještě nerozumějí významu většiny jednotlivých slov, rozumí významu některých frází, které často slyší, jako například „Nech toho“ nebo „Pojď sem“.
Kojenci dokáží rozlišit rodný a nerodný jazyk pouze na základě fonetických a fonotaktických vzorů, tj. bez pomoci prozodických signálů. Zdá se, že se naučily fonotaktiku svého rodného jazyka, tj. které kombinace hlásek jsou v daném jazyce možné.
Kojenci nyní již nedokážou rozlišit většinu nerodilých zvukových kontrastů, které spadají do stejné zvukové kategorie v jejich rodném jazyce. Jejich percepční systém je naladěn na kontrasty relevantní v jejich rodném jazyce.
Co se týče porozumění slovům, Fenson et al. (1994) testovali velikost slovní zásoby 10-11měsíčních dětí a zjistili, že se pohybuje v rozmezí od 11 do 154 slov. V tomto věku děti obvykle ještě nezačaly mluvit, a nemají tedy žádnou produkční slovní zásobu. Je tedy zřejmé, že slovní zásoba pro porozumění se vyvíjí dříve než slovní zásoba pro produkci.
Fáze předřečového vývoje hlasu
Přestože první slova se u dětí objevují až ve věku přibližně 12 měsíců, schopnost vydávat zvuky řeči se začíná rozvíjet již v mnohem mladším věku. Stark (1980) rozlišuje pět fází raného vývoje řeči:
0-6 týdnů: Reflexivní vokalizace
Mezi nejranější vokalizace patří pláč a vegetativní zvuky, jako je dýchání, sání nebo kýchání. Při těchto vegetativních zvucích hlasivky kojenců vibrují a vzduch prochází jejich hlasovým aparátem, čímž se kojenci seznamují s procesy, které se později podílejí na tvorbě řeči.
6-16 týdnů: Vrkání a smích
Když jsou kojenci spokojení, vydávají vrkavé zvuky. Vrkání je často vyvoláno sociální interakcí s pečovateli a podobá se produkci samohlásek.
Kojenci vydávají různé samohlásky a souhlásky, které spojují do stále delších sekvencí. Produkce samohlásek (již v prvních dvou měsících) předchází produkci souhlásek, přičemž první zadní souhlásky (např. [g], [k]) se objevují kolem 2.-3. měsíce a přední souhlásky (např. [m], [n], [p]) se začínají objevovat kolem 6. měsíce věku.
Pokud jde o výškové kontury v raných dětských výpovědích, děti mezi 3. a 9. měsícem věku produkují především ploché, klesavé a stoupavě-klesavé kontury. Stoupavé výškové kontury by vyžadovaly, aby kojenci během vokalizace zvýšili subglotický tlak nebo aby na konci vokalizace zvýšili délku či napětí hlasivek, případně obojí. Zdá se, že ve věku 3 až 9 měsíců kojenci tyto pohyby ještě neovládají.
6-10 měsíců: Reduplikované žvatlání (nebo kanonické žvatlání)
Reduplikované žvatlání obsahuje souhláskové slabiky, které se opakují v reduplikovaných řadách stejné souhlásky a samohlásky (např. [bababa]). V této fázi se produkce kojenců podobá řeči mnohem více, pokud jde o časování a vokální chování, než v dřívějších fázích.
Přibližně od 6 měsíců se u dětí v jejich žvatlání projevuje také vliv okolního jazyka, tj. žvatlání dětí zní odlišně v závislosti na tom, jaký jazyk slyší. Bylo například zjištěno, že 9-10měsíční děti, které se učí francouzsky, produkují ve svém žvatlání větší podíl předrážděných stop (které existují ve francouzštině, ale ne v angličtině) než stejně staré děti, které se učí anglicky. Tento jev, kdy je žvatlání ovlivněno osvojovaným jazykem, se nazývá „drift žvatlání“.
10-14 měsíců: Neredukované žvatlání (nebo pestré žvatlání)
Děti nyní spojují různé samohlásky a souhlásky do slabik. V této fázi děti také vytvářejí různé důrazové a intonační vzory. V tomto přechodném období od žvatlání k prvnímu slovu děti také vytvářejí „protoslova“, tj. vymyšlená slova, která se důsledně používají k vyjádření určitých významů, ale která nejsou skutečnými slovy v cílovém jazyce dětí. Přibližně ve věku 12-14 měsíců děti vytvoří své první slovo.
Děti ve věku blížícím se jednomu roku jsou schopny kromě plochých, klesajících a stoupavě klesajících kontur tónu produkovat i kontury stoupavé.
Ve věku jednoho roku děti teprve začínají mluvit a jejich řeč ještě vůbec není podobná řeči dospělých. Také vnímací schopnosti dětí se stále vyvíjejí. Produkční i percepční schopnosti se totiž vyvíjejí i ve školním věku, přičemž vnímání některých prozodických rysů je plně rozvinuto až kolem 12 let.
Děti jsou schopny rozlišit nově naučená „slova“ spojená s předměty, pokud nezní podobně, jako například „lif“ a „neem“. Nedokážou však rozlišit podobně znějící nově naučená slova, jako jsou „bih“ a „dih“. Zatímco tedy děti v tomto věku jsou schopny rozlišovat jednoslabičné minimální dvojice na čistě fonologické úrovni, pokud je diskriminační úloha spojena s významem slova, dodatečná kognitivní zátěž, kterou vyžaduje učení se významům slov, je znemožňuje vynaložit dodatečné úsilí na rozlišování podobné fonologie.
Rozsah slovní zásoby dětí s porozuměním se pohybuje od 92 do 321 slov. Velikost produkční slovní zásoby v tomto věku se obvykle pohybuje kolem 50 slov. To ukazuje, že slovní zásoba pro porozumění roste rychleji než slovní zásoba pro produkci.
V 18-20 měsících dokážou děti rozlišit nově naučená „slova“, i když jsou si fonologicky podobná, např. „bih“ a „dih“. Ačkoli jsou kojenci schopni rozlišovat podobné slabiky již brzy po narození, teprve nyní jsou schopni je rozlišit, pokud jsou jim předkládány jako smysluplná slova, a ne jen jako sled zvuků.
Děti jsou také schopny rozpoznat chybnou výslovnost, například „vaby“ jako „baby“. Bylo zjištěno, že rozpoznávání chybně vyslovených slov je horší než rozpoznávání správně vyslovených slov. To naznačuje, že reprezentace známých slov u kojenců je foneticky velmi přesná. Tento výsledek také naznačuje, že kojenci kolem 18. měsíce věku přecházejí od fonologického systému založeného na slovech k fonologickému systému založenému na segmentech.
Důvodem, proč se děti musí naučit zvukové rozdíly v jazyce, je samozřejmě to, že se pak musí naučit i významy spojené s těmito různými zvuky. Malé děti mají pozoruhodnou schopnost naučit se významy slov, které získávají z řeči, jíž jsou vystaveny, tj. mapovat významy na zvuky. Často si děti spojují význam s novým slovem již po jediném kontaktu s ním. Tento jev se označuje jako „rychlé mapování“.
Ve věku 20 měsíců jsou děti při předložení tří známých předmětů (např. míče, láhve a hrnku) a jednoho neznámého předmětu (např. propichovátka na vajíčka) schopny usoudit, že v žádosti „Můžu si vzít zib“ se zib musí vztahovat k neznámému předmětu, tj. k propichovátku na vajíčka, i když toto slovo nikdy předtím neslyšely. mervis, C. B., J. Bertrand (1994). Osvojení principu kategorie nové jméno-nejméno. Child Development 65: 1646-1662.