Cotardův blud, Cotardův syndrom nebo syndrom chodící mrtvoly je vzácná duševní porucha, při které lidé mají bludnou víru, že jsou mrtví (obrazně nebo doslovně), neexistují, hnijí nebo ztratili krev nebo vnitřní orgány. Ve vzácných případech může zahrnovat bludy o nesmrtelnosti.
Lidé s Cotardovým bludem se často uzavírají do sebe a mají tendenci zanedbávat vlastní hygienu a pohodu. Bludy znemožňují pacientům pochopit realitu, což má za následek extrémně zkreslený pohled na svět. Tento blud se často vyskytuje u psychotických pacientů trpících schizofrenií. Cotardův syndrom sice nevyžaduje halucinace, ale silné bludy jsou srovnatelné s těmi, které se vyskytují u schizofrenních pacientů.
Young a Leafhead popisují novodobý případ Cotardova bludu u pacienta, který utrpěl poranění mozku po nehodě na motocyklu:
[Pacientovy] příznaky se objevily v kontextu obecnějších pocitů neskutečnosti a smrti. V lednu 1990, po propuštění z nemocnice v Edinburghu, ho matka odvezla do Jižní Afriky. Byl přesvědčen, že byl odvezen do pekla (což bylo potvrzeno vedrem), a že zemřel na septikémii (což bylo riziko v rané fázi jeho uzdravení), nebo možná na AIDS (četl v The Scotsman příběh o někom s AIDS, kdo zemřel na septikémii), nebo na předávkování injekcí žluté zimnice. Myslel si, že si „vypůjčil matčina ducha, aby mě provedl peklem“, a že spí ve Skotsku.
Příklad zkreslené reality, která vyplývá z Cotardova syndromu, byl popsán ve studii čtrnáctiletého pacienta s epilepsií. Dětská psychiatrie OPD, ke které byl přizván, popisovala jeho historii vyjadřování témat smrti, neustálého smutku, snížené aktivity při hraní, společenského stažení a narušené biologické funkce. Asi dvakrát ročně měl epizody, které trvaly vždy tři týdny až tři měsíce. V každé epizodě dítě říkalo, že všichni jsou mrtví, včetně stromů. Popisovalo se také jako mrtvé tělo. Varoval, že svět bude zničen během několika hodin. Na příjemné podněty nijak nereagoval a neprojevoval zájem o žádné aktivity.
Základní psychopatologie a neurofyziologie Cotardova syndromu může souviset s jinými problémy zahrnujícími dezidentifikaci. Neurologicky se má za to, že Cotardův syndrom souvisí s Capgrasovým přeludem, a má se za to, že obojí vyplývá z oddělení mozkových oblastí, které rozpoznávají obličeje (fusiformní obličejové oblasti) a oblastí, které spojují emoce s tímto poznáním (amygdala a jiné limbické struktury). Toto oddělení vytváří pocit, že pozorovaný obličej není obličejem osoby, za kterou se vydává, a proto postrádá důvěrnost, která by s ním měla být spojena. Oddělení má za následek pocit derealizace. Je-li to obličej osoby, kterou postižený zná, je vnímán jako obličej podvodníka (Capgras); vidí-li postižený vlastní obličej, nemusí cítit žádnou spojitost mezi ním a svým smyslem pro sebe sama, což vede k pocitu, že neexistují.
Literatura ukazuje, že Cotardův syndrom je spojen s lézemi v parietálním laloku. Pacienti s Cotardovým syndromem mají obecně větší atrofii mozku než kontrolní skupiny a zejména větší atrofii středního frontálního laloku.
Cotardův syndrom se vyskytuje především u psychóz, jako je schizofrenie. Může se objevit v souvislosti s neurologickým nebo duševním onemocněním a je spojován zejména s depresí a derealizací. Byl popsán dokonce u migrény.
Cotardovy bludy byly také důsledkem nežádoucích reakcí na (val)acyklovir. Příznaky byly spojeny s vysokými sérovými koncentracemi 9-karboxymethoxymethylguaninu (CMMG), hlavního metabolitu acykloviru. Zdá se, že pacienti s poruchou funkce ledvin jsou ohroženi i po snížení dávky; v citovaném případě vyléčila bludy hemodialýza během několika hodin a lze předpokládat, že tento duševní stav nemusí být vždy důvodem k psychiatrické hospitalizaci.
Výzkum ukazuje, že kultura má vliv na biografické zážitky vyjádřené pacienty, kteří trpí Cotardovou chorobou. Toto zjištění podporuje Beringovu představu o kognitivním systému, který se věnuje vytváření iluzorních reprezentací nesmrtelnosti. Hlavní myšlenkou je, že tyto iluzorní reprezentace nesmrtelnosti a dalších bludů se vyvinuly v reakci na sociologické tlaky.
Existuje několik zpráv o úspěšné farmakologické léčbě. Jsou uváděny monoterapeutické i kombinované strategie.
Používají se antidepresiva, antipsychotika a stabilizátory nálady. Mnohé uvádějí pozitivní účinek elektrokonvulzivní terapie, většinou v kombinaci s farmakoterapií.
Syndrom je pojmenován po Julesi Cotardovi (1840–1889), francouzském neurologovi, který tento stav, který nazval le délire de négation („negační delirium“), poprvé popsal na přednášce v Paříži v roce 1880. Popsal, že syndrom má stupně závažnosti, které se pohybují od mírné po těžkou. Zoufalství a sebepohrdání charakterizují mírný stav. Těžký stav je charakterizován intenzivními bludy a chronickou depresí.
V jedné ze svých přednášek Cotard popsal pacientku s pseudonymem Mademoiselle X, která popírala existenci několika částí svého těla a potřebu jíst. Později věřila, že je navěky zatracena a nemůže již zemřít přirozenou smrtí. Nakonec zemřela hlady.