Výzkum v oblasti mediálního násilí se pokouší stanovit souvislost mezi konzumací mediálního násilí a následným násilným chováním. Přestože většina společenských vědců tuto souvislost podporuje, metodologické a teoretické problémy s existující literaturou omezují průkaznost jejích zjištění.
Toto je obecný článek. Konkrétnější výzkum viz:
Agrese a televize
Agrese a videohry
Již několik desetiletí, zejména od nástupu televize, se sociální vědci zabývají výzkumem, který má zjistit, zda násilí zobrazované v médiích souvisí s následným násilným chováním dětí a dospělých, kteří taková média sledují. Tento soubor výzkumů je založen na psychologické teorii známé jako „Teorie sociálního učení“ vyvinuté Albertem Bandurou, která naznačuje, že jedním z mocných způsobů, jak se lidské bytosti učí, je sledování jiných lidí, jak úspěšně provádějí různé postupy, které se chtějí naučit (příkladem může být dítě, které se učí zavazovat si boty pozorováním dospělého, jak dělá totéž).
Ačkoli teorie společenského učení se nutně nevylučuje s výzkumem, který naznačuje, že cesta k agresi je primárně biologická/genetická (viz práce Hare, 1993, Larsson, Andershed, & Lichtenstein, In Press, mimo jiné), výzkumníci v oblasti mediálního násilí se obvykle zaměřují na studijní cesty k agresi spíše než na biologické cesty. Modely, jako je model obecné agrese (Anderson & Dill, 2000) naznačují, že lidé vyvíjejí kognitivní „scénáře“ pro to, jak reagovat na stresující situace sledováním jednotlivců v médiích (televize, filmy, hudba a videohry, primárně) reagují na stresující situace. Když potenciální modely v médiích reagují násilně, aktivuje to násilné kognitivní scénáře v divákově mysli, což zvyšuje jejich následnou úroveň agrese. Tento model předpovídá jak okamžitý krátkodobý nárůst násilného chování bezprostředně po jediném zhlédnutí, tak i dlouhodobý nárůst násilného chování podle vzoru sledování násilných médií.
Ačkoli organizace jako Americká akademie pediatrie a Americká psychologická asociace naznačily, že byly provedeny tisíce (3500 podle AAP) studií potvrzujících tuto souvislost, jiné tvrdily, že tato informace je nesprávná. Spíše bylo provedeno jen asi dvě stě studií v recenzovaných vědeckých časopisech o účincích násilí v televizi, filmu, hudbě a videohrách. Kritici tvrdí, že asi polovina najde nějakou souvislost mezi médii a následnou agresí (ale ne násilnou trestnou činností), zatímco druhá polovina nenajde souvislost mezi konzumací násilných médií a následnou agresí jakéhokoli druhu (Freedman, 2002).
Studie o mediálním násilí mají dvě základní podoby. Korelační studie měří vystavení mediálnímu násilí a spojují tyto úrovně vystavení s agresivním chováním nebo někdy (ale jen zřídka) násilným kriminálním chováním. Experimentální studie vystavují dobrovolníky (obvykle vysokoškoláky, ale někdy i jiné skupiny) násilným médiím a pak měří jejich agresi v laboratorním prostředí. Slavné studie zahrnují Bandurovy studie bo-bo panenek, mezistátní studii Heusmann & Eron a studii Anderson & Dill o efektech násilných videoher. Ačkoli tyto studie obecně tvrdí, že podporují model sociálního učení, některé citují společný soubor nedostatků v těchto studiích, což vede některé badatele ke skepsi vůči této literatuře (např. Savage, 2004; Olson, 2004; Freedman, 2002). Dobře hodnocený kognitivní psycholog Steven Pinker ve své (2002) knize The Blank Slate kritizuje tento soubor prací pro jeho metodologické a teoretické nedostatky.
Modely příčinné souvislosti mezi konzumací médií a chováním zahrnují mechanismy, které jsou základem krátkodobých i dlouhodobých účinků vystavení mediálnímu násilí. V krátkodobém horizontu se teoretizuje, že vystavení mediálnímu násilí zvyšuje vzrušení, primuje agresivní scénáře a poznávání a aktivuje tendenci automaticky napodobovat. Když modely v médiích reagují násilně, aktivuje to násilné kognitivní scénáře v divákově mysli, primuje individuální síť agresivních konceptů a zvyšuje úroveň fyziologického vzrušení jednotlivců; to vše zvyšuje pravděpodobnost zvýšení jejich následné úrovně agrese (což znamená zvýšení agresivních myšlenek, přesvědčení a chování). Je hypotetizováno, že s rostoucím vzrušením klesá schopnost potlačovat imitativní tendenci (Hurley, chystající se). Proces přenosu vzrušení se také teoretizuje, že hraje roli v krátkodobých účincích.
Takové teorie tvrdí, že v dlouhodobém horizontu vede vystavení mediálnímu násilí k osvojování a vypracovávání agresivních scénářů, agresivních interpretačních schémat, agresivních přesvědčení o světě a společenském chování a znecitlivuje jedince vůči násilným podnětům . Kritici však tvrdí, že většina efektů prokázaných výzkumem mediálního násilí byla nekonzistentní a malá (viz kritika níže).
Podle McQuailovy teorie (2002) je násilí ze strany médií, zejména televize, zakódováno v kognitivní mapě diváků a následné sledování televizního násilí pomáhá udržovat agresivní myšlenky, myšlenky a chování. Boyatzis, Matillo a Nesbit (1995, v Gunterovi a McAleerovi, 1997) zkoumali reakci dětí na populární seriál Mighty Morphin Power Rangers, aby dokázali, že děti se po shlédnutí epizody z tohoto programu staly agresivnějšími ve svém stylu hry. Výzkum byl následující: „Dvaapadesát dívek a chlapců ze základních škol ve věku od 5 do 11 let bylo náhodně přiřazeno buď ke sledování epizody Power Rangers, nebo do kontrolní skupiny, která epizodu neviděla. Všechny děti byly pozorovány před i po skončení programu při hraní ve své třídě. Výzkumníci uvedli, že děti, které sledovaly epizodu seriálu Power Rangers, vykazovaly druhý den při hře větší počet agresivních činů než děti, kterým epizoda nebyla ukázána. Děti, které epizodu sledovaly, skutečně spáchaly sedmkrát více akcí klasifikovaných jako agresivní než ostatní děti.“ (str.104) Tyto děti vykazovaly agresivní činy poté, co sledovaly seriál Power Rangers, a snažily se hrát určité scény z televizního programu, zatímco byly hrdiny a měly u sebe zbraň, protože je „cool“ bojovat proti nepřátelům. Stojí však za zmínku, že tato studie, stejně jako mnoho dalších, nerozlišovala mezi agresí, která má ublížit ostatním, a „agresivní hrou“, ve které si děti vzájemně užívají hraní scén ze seriálu. Ačkoli skeptici tvrdí, že takový výzkum neposkytuje dostatek důkazů, které by naznačovaly přímou příčinnou souvislost mezi médii a násilím, demonstruje tvorbu agresivních sociálních scénářů, které jsou pak k dispozici pro použití ve skutečných budoucích rozhodnutích a chování. Ačkoli relevance sociokulturních souvislostí nebyla v této studii hodnocena, někteří jako Flew a Humphreys (2005) se domnívají, že nelze snadno prokázat, že mediální násilí způsobuje agresi.
Metody výzkumu mediálního násilí zahrnují laboratorní experimenty, korelační studie a longitudinální studie. Experimentální studie vystavují dobrovolníky násilným médiím a poté měří jejich agresi v laboratorním prostředí. Někteří kritici však v těchto studiích citují metodologické chyby, což vede některé badatele ke skepsi vůči literatuře, která prokazuje kauzální účinek (např. Savage, 2004; Olson, 2004; Freedman, 2002). Kognitivní psycholog Steven Pinker ve své (2002) knize The Blank Slate kritizuje tento soubor prací pro jeho metodologické a teoretické chyby.
Korelační studie měří expozici mediálnímu násilí a spojují tyto úrovně expozice s agresivním chováním, ale zřídka s vážným násilným kriminálním chováním.
Zjištění z longitudinálních studií byla nekonzistentní v korelaci časného vystavení mediálnímu násilí s pozdější agresivitou nad rámec toho, co se předpovídá z počáteční agresivity samotné (Huesmann & Miller, 1990; Huesmann, Moise, & Podolski, 1997; Eron, Huesmann, Lefkowitz & Walder, 1972; Johnson, et al., 2002; Huesmann & Taylor, 2002). V rámci těchto studií jsou některá měření „statisticky významná“, zatímco jiná nejsou (nebo se výsledky mohou lišit mezi skupinami účastníků) ztěžující interpretaci a často podléhají tomu, kdo interpretuje zjištění (lidé obhajující příčinnou souvislost versus skeptici příčinné souvislosti).
Soudní případy týkající se mediálního násilí (naposledy v souvislosti s videohrami) nebyly obecně pozitivní, pokud jde o přesvědčivost zjištění (viz shrnutí od Entertainment Software Association poskytnuté v externích odkazech). Většina soudních případů konstatuje, že takový výzkum nesplňuje standardy přípustnosti (např. Daubertova norma) nebo přesvědčivě neprokazuje újmu. Podobně nedávná zpráva vrchního chirurga minimalizovala význam mediálních vlivů při přispívání k násilí mládeže. Naproti tomu většina amerických vědeckých organizací, jako je Americká psychologická asociace a Americká akademie pediatrie, souvislost mezi mediálním násilím a agresí podporuje.
Kritika výzkumu násilí v médiích
Ačkoli organizace jako Americká akademie pediatrie a Americká psychologická asociace naznačily, že byly provedeny tisíce (3500 podle AAP) studií potvrzujících tuto souvislost, jiné tvrdily, že tato informace je nesprávná. Spíše jen asi dvě stovky studií (potvrzených metaanalýzami jako Paik a Comstock, 1994) byly provedeny v recenzovaných vědeckých časopisech o účincích násilí v televizi, filmu, hudbě a videohrách. Kritici tvrdí, že asi polovina najde nějakou souvislost mezi médii a následnou agresí (ale ne násilnou trestnou činností), zatímco druhá polovina nenajde souvislost mezi konzumací násilných médií a následnou agresí jakéhokoli druhu.
Kritika mediálního násilí se zaměřuje na řadu metodologických a teoretických problémů včetně (mimo jiné) následujících (viz Freedman, 2002; Olson, 2004; Tedeschi & Quigley, 1996; Pinker, 2002):
Mediální násilí Reakce badatelů na kritiky
sv:Mediavåld
fi:Mediaväkivalta