V etice a hodnotové teorii je perfekcionismus vytrvalost vůle při získávání optimální kvality duchovního, mentálního, fyzického a materiálního bytí. Neoaristotelský Thomas Hurka[potřebná citace] popisuje perfekcionismus následovně:
Tato morální teorie vychází z popisu dobrého života, neboli ze své podstaty žádoucího života. A charakterizuje tento život osobitým způsobem. Určité vlastnosti, říká, tvoří lidskou přirozenost nebo jsou definitivní pro lidstvo – dělají z lidí lidi. Dobrý život, pak říká, rozvíjí tyto vlastnosti ve vysoké míře nebo si uvědomuje, co je pro lidskou přirozenost stěžejní. Různé verze teorie se mohou neshodnout na tom, jaké jsou relevantní vlastnosti, a tak se neshodnou na obsahu dobrého života. Sdílí však základní myšlenku, že to, co je dobré, je nakonec rozvoj lidské přirozenosti.
Perfekcionista nevěří, že člověk může dosáhnout dokonalého života nebo stavu života. Perfekcionista spíše praktikuje neochvějnou vytrvalost při získávání nejlepšího možného života nebo stavu života.
Perfekcionismus jako morální teorie má dlouhou historii a zabývali se jím vlivní filozofové. Aristoteles uvedl své pojetí dobrého života (eudaimonia). Učil, že politika a politické struktury by měly podporovat dobrý život mezi jednotlivci; protože polis může nejlépe podporovat dobrý život, měla by být přejata nad jiné formy společenské organizace. Friedrich Nietzsche napsal, že jedinec dosahuje dokonalosti uplatňováním vůle k moci.
Filozof Stanley Cavell rozvíjí ideu morálního perfekcionismu jako ideu, že existuje bezobsažné, ale dosažitelné já, k němuž by se člověk měl snažit dospět. Morální perfekcionisté věří, že starodávné otázky jako „Žiji tak, jak mám žít?“ dělají ve světě všechny rozdíly a popisují závazek, který bychom měli mít, způsoby, které se zdají, ale nejsou, neskutečně náročné. Děláme to proto, že jen v zachování takového „nemožného“ názoru může člověk usilovat o své „bezobsažné, ale dosažitelné já“.
Stanley Cavell používá Ralpha Walda Emersona, Friedricha Nietzscheho a Johna Stuarta Milla jako modely tohoto pohledu a detekuje jeho kmeny také u Rousseaua a Kanta. Hilary Putnam tuto myšlenku také podpořil a připisuje ji Martinu Buberovi, Emmanuelu Levinasovi a Franzi Rosenzweigovi.
Perfekcionismus a štěstí
Dokonalost znamená více než – nebo něco jiného než – štěstí nebo rozkoš, a je velmi odlišná od utilitarismu ve své nejsložitější a nejjednodušší
formy. Společnost oddaná perfekcionistickým zásadám nemusí produkovat šťastné občany – ani zdaleka ne. Kant považoval takovou společnost za vládní paternalismus, který popíral kvůli „vlasteneckému“ státu (imperium non paternale, sed patrioticum). Zatímco jednotlivec je zodpovědný za ctnostný život, stát by se měl omezit na regulaci lidského soužití.
Alfred Naquet napsal v tomto ohledu:
Skutečnou úlohou kolektivního bytí … je učit se, objevovat, poznávat. Jíst, pít, spát, žít, jedním slovem, je pouhým doplňkem. V tomto ohledu se neodlišujeme od zvířete. Poznání je cílem. Kdybych byl odsouzen k volbě mezi lidstvem materiálně šťastným, přilepeným po způsobu stáda ovcí na poli, a lidstvem existujícím v bídě, z něhož však tu a tam vyzařovala nějaká věčná pravda, padla by moje volba na to druhé.
Neexistují žádné univerzální parametry dokonalosti. Jednotlivci a kultury si vybírají takové hodnoty, které pro ně představují ideál dokonalosti. Například jeden jedinec může považovat vzdělání za vedoucí dokonalost, zatímco pro jiného je krása nejvyšším ideálem.
Utilitarismus Johna Stuarta Milla je formou perfekcionismu, který řadí určité druhy štěstí mezi ctnostnější než jiné a má svou vlastní definici dobrého života.
Perfekcionismus a transhumanismus
Filozof Mark Alan Walker tvrdí, že racionální perfekcionismus je nebo by měl být etickým imperativem transhumanismu.