Skutečný idealismus byla forma idealismu, vyvinutá Giovannim Gentilem, která přerostla v „uzemněný“ idealismus, kontrastující s transcendentálním idealismem Immanuela Kanta a absolutním idealismem G. W. F. Hegela. Pro Gentileho byl jeho Aktualismus jediným lékem na filosofické zachování svobodného děje tím, že z aktu myšlení učinil sebekreativní, a tedy bez jakékoli nahodilosti a bez možnosti jakékoliv jiné skutečnosti.
Úspěšný byl v tom, že prosazoval teorii týkající se myšlení, která si získala dost pozornosti, aby dokázala soupeření s novými vlnami pozitivismu, a tudíž materialistické koncepce společenského života, které soupeřily o reformní tendence v tehdejší politice. Její myšlenky byly proto klíčem k pomoci fašistické straně upevnit moc v Itálii svou vlastní reformou a nedílnou součástí toho, aby fašismus získal obsah svého filozofického smýšlení. Navzdory tomu Gentile tvrdil, že Skutečný idealismus je tou pravou odrůdou pozitivismu a správným výkladem konceptu pozitivismu.
Skutečný idealismus má za to, že skutečnost definuje akt myšlení jako vnímání, nikoli tvůrčí myšlení jako představivost. Proto ta či ona myšlenka může být pouze formulací jednotlivostí v mezích známé totality, v níž jedna myšlenka není na žádné straně těchto jednotlivostí. Totalita tvořící celou soudržnou realitu je v takové myšlence sama o sobě negována. Integrace totality proti myšlence v apelování na sebe sama je jediným plodným prostředkem myšlenky, který nepředstavuje žádnou protekci rozvinutým myšlenkám dávajícím vědění přednost světu, do něhož se sama vytvořila. Cokoliv menšího je předpokladem, a tudíž vrozeně nereálným. Tato totalita je aktem myšlení, nikoli myšlenkami tak považovanými za myšlení.
Realisté se sice shodují, že svět, který znají, je jediný, který možná znají „jako statický koncept“, ale i nadále považují něco reálného na tom konceptu za něco, co nemá nic společného s jejich myšlením. Skuteční Idealisté ignorují statický koncept, jako naprosto falešný, ve vztahu ke světu, který je pro ně jediným reálným v „aktu myšlení“ v rámci bytí.
Postoj realismu tvrdí, že opakovatelnost zkušenosti je důkazem základu, který překračuje a předbíhá naše vnímání a vyvrací idealismus. Přesto nepovažuje proces myšlení, jako tvoření, a myšlení o myšlení, jako o abstrakci, za vzájemně se měnící v závislosti na kvalitě vlastního jednání. Je to proces myšlení, který vytváří myšlení, které se nemusí opakovat, ale to, co se děje jako myšlení o něm, je to, co nemůže být předběženo jako konceptualizace, protože je to jeho velmi imanentní proces, což je to, co rozhodně je. Ne jako myšlenky vnímané, ale jako vnímavé myšlení před tím, než je chápáno mimo svou vlastní celistvost jako myšlenka, ne jako abstrakce, která nemůže existovat nebo o které se předpokládá, že existuje v jakékoliv formě mimo své myšlení. Pouze něčí myšlení, které se dostane z myšlení – a tím se dostane mimo něj, může být překonáno; ale pouze myšlením, ne abstraktním vnějškem.
Skutečný idealismus proto odmítá hegelovské „absolutní“ jako předpoklad neprokazatelný pro mysl, ledaže by byl považován za synonymum pro to, co je známo, nebo za souhrn aktu myšlení. Což by pak dialektické procesy vytvářející „já“ & „ne já“ pokládalo za úvahu prokazující vnější existenci jako reálnou, pokud je ve skutečnosti součástí vlastního myšlení já, protože já, nahlížené samo o sobě, je vždy pojmem a nemůže být dáno realitě jako takové. Skutečný idealismus nepřipouští ani archetypální pojmy v tom, že jejich možné pojetí ve vztahu ke všemu ostatnímu jim nedává žádnou realitu. Gentile učinil stěžejní rozdíl mezi faktory týkajícími se vlastních kritérií idealismu pro realitu, které platí od Berkeleyho pořekadla „Esse est percipi“ tím, že rozlišoval mezi „pensiero pensante“ aktem myšlení a „statickou myšlenkou“ „pensiero pensato“.
Gentile tehdy vyslovil domněnku, že poznání jako myšlení fixované na plnější škálu myšlení omezuje každé tvrzení myšlení. Je-li pravda tím, co překonává podmínky každého tvrzení, pak přijetí známého postulátu jako pravdy zbavuje jeho kritéria této schopnosti myšlení. Objektivizace skutečnosti. Pravda pak nemůže být poznána myšlením, protože poznání držené jako myšlení je privátní k myšlení, jak je rozhodnuto tím, co je myšleno. Pravdou může být pouze myšlení, jak proniká, nepoddávané tomu, jakými kategoriemi myšlení je orientováno, pokud se při tom neuchýlí k myšlence, která by ji objektivizovala. Takové myšlení je pravdou, protože proto definuje realitu jako tímto myšlením, místo aby vylučovalo pravdu z možnosti myšlení kvůli jejímu vztahu k poddajným myšlenkám. Jen proto, že výsledky myšlení, totiž myšlenky, se netýkají toho, co vyplývá z jeho jednání, pravdy, stává se myšlení samo zpochybňováno jako správný vodič pravdy. To však nesnižuje povahu pravd, které jsou definovány v rámci aktu jako konkrétní. Myšlení, které je stavem, v němž jsou pravdy měřeny, ve skutečnosti potvrzuje vlastní stav myšlení jako pravdu, a ve spojení s myšlenkou, že vytváří myšlenky, které ji negují, musí být konkrétní ztotožněno s myšlením, a nikoli pouze odepřeno myšlence, viděno jako abstraktní, a mít to společně s myšlením také odepřeno. Neboť myšlení nemůže být proto pro pohana pouze původcem myšlenek, jako je postoj zastávaný materialisty, protože myšlenky jsou pro něj tím, co je neguje, ale musí být také tím, co vytváří stabilní prostředí, v němž se děje bytí. Což je pak přímým důsledkem sebe sama jako další kvality, v níž není realita negována, jako je myšlením pro ně samotné.
Proto tento postulát tvrdí, že myšlení je aktivním procesem a statické pojetí myšlenky je jejím dialektickým protikladem. Tam, kde je myšlení vitalitou psychologického bytí, je myšlenka v protikladu k této vitalitě, a proto by byla v protikladu k oné imanentní kvalitě, kde jediná existence přebírá svou realitu pro Skutečného Idealistu. Žádný smysl nebo představa něčeho, co je nad nebo vně aktu myšlení v sobě samém pro myslitele, nemůže být reálný, a proto nelze říci, že existuje, i když pro pokračování aktu myšlení je třeba říci, že existuje jako výtvor aktu myšlení, jestliže i tehdy zůstává nereálný. Což v tom, že jej považujeme za měřítko jeho existence, je realizováno, neboť pak je vystaven aktu myšlení a podléhá realitě; od „a priori“ začátku k neexperimentálnímu závěru bez předpokladu.
Benedetto Croce namítal, že Gentilův „čistý čin“ není ničím jiným než Schopenhauerovou vůlí. Nicméně Schopenhauer „…spočinul v Absolutnu, které přesahuje konkrétní zkušenost … a pro (Schopenhauera) byla Kritická filozofie jen prolegomena nebo propaedeutická ke spekulativní nebo ‚transcendentní‘ filozofii, proti níž jsou Gentile a Kant jednotní v protikladu“, jak stojí v knize H.S. Harrise o základní metafyzice Giovanniho Gentileho v kontrastu s Schopenhauerovou.