Paměť závislá na stavu je jev, při kterém je získávání paměti nejúčinnější, když je jedinec ve stejném stavu vědomí, jako byl v době vzniku paměti. Termín se obvykle používá k popisu stavů vědomí vyvolaných psychoaktivními drogami – nejčastěji alkoholem.
Na rozdíl od kontextově závislé paměti, která zahrnuje vnější prostředí jedince, se stavově závislá paměť vztahuje pouze na vnitřní prostředí jedince.
Velmi jasný popis stavově závislé paměti najdeme v knize Johna Elliotsona „Human Physiology“ (1835):
„Doktor Abel mě informoval,“ říká pan Combe (patrně George Combe), „o irském vrátném ve skladišti, který za střízliva zapomněl, co dělal, když byl opilý, ale když byl opilý, znovu si vzpomněl na transakce svého dřívějšího stavu opilosti. Jednou, když byl opilý, ztratil balík, který měl nějakou cenu, a ve střízlivých chvílích o něm nemohl podat žádnou zprávu. Příště, když byl opilý, si vzpomněl, že ten balík nechal v jistém domě, a protože na něm nebyla adresa, zůstal tam bezpečně a dostal se k němu, když si pro něj volal. Ten člověk musel mít dvě duše, jednu pro svůj střízlivý stav a jednu pro sebe, když byl opilý.“