Pyrrhonismus nebo také pyrhonský skepticismus byla škola skepticismu založená Aenesidemem v 1. století př. n. l. a zaznamenaná Sextem Empirikem na konci 2. století nebo na začátku 3. století n. l. Pojmenován byl po filozofovi Pyrrhovi, který žil v době vlády C. 360 až c. 270 př. n. l., i když vztah mezi filozofií školy a historické postavy je nejasný. Renesanci tohoto pojmu lze zaznamenat v 17. století, kdy se zrodil moderní vědecký světonázor.
Zatímco akademický skepticismus, jehož nejznámějším stoupencem je Carneades, tvrdí, že „nic nemůže být známo, dokonce ani to ne“, pyrhonští skeptici odmítají jakýkoliv souhlas s ohledem na nesamozřejmá tvrzení a zůstávají ve stavu neustálého tázání. Zpochybňovali možnost dosáhnout pravdy smyslovým vnímáním, rozumem nebo obojím dohromady a z toho vyvozovali potřebu úplného pozastavení úsudku (epochy) o věcech. Podle nich je i tvrzení, že nic nemůže být známo, dogmatické. Pokoušeli se tak učinit svůj skepticismus univerzálním a uniknout výčitce, že jej zakládají na čerstvém dogmatismu. Duševní nezkrotnost (ataraxie) byla výsledkem, kterého se mělo dosáhnout pěstováním takového rozpoložení mysli. Stejně jako ve stoicismu a epikureismu bylo štěstí nebo uspokojení jedince cílem života a všechny tři filosofie ho stavěly do klidu nebo lhostejnosti. Podle Pyrrhonistů jsou to naše názory či neopodstatněné úsudky o věcech, co je mění v touhy, bolestné úsilí a zklamání. Z toho všeho je vysvobozen člověk, který se zdrží posuzování jednoho stavu jako výhodnějšího k druhému. Ale stejně jako by naprostá nečinnost byla synonymem smrti, mohl by skeptik při zachování vědomí naprosté nejistoty, která obklopuje každý krok, následovat zvyk (nebo přírodu) v běžných životních záležitostech.
Druhá debata o pyrhonismu v raném novověku
Tradice starověkého skepticismu nalezly nové přijetí v rané moderní éře, vrcholící v 17. století v diskusi o historických pochybnostech „Pyrrhonismus historicus“ a „Fides historica“ o „víře“ v historii. Základní otázka debaty nemohla a nemůže být vyřešena: Jak můžeme dokázat historická data? Historie je říše, která neumožňuje experimentální důkazy. Otázky, jako například s kolika bodnutími byl zabit Julius Caesar, mohou být diskutovány pouze na základě dokumentů. Pokud si odporují, historici se je mohou pokusit vzájemně vyvážit. Mají některé dokumenty přednost před jinými jako výpovědi očitých svědků, mohou být potvrzeny zkušenostmi, nebo zahrnují nepravděpodobné, podivuhodné události, které by měl člověk diskvalifikovat jako legendu?
Výsledkem debaty nebylo konečné řešení vlastního problému, ale realizace nové vědy kritické analýzy dokumentů. Otázky měly potenciál destabilizovat náboženské dějiny. Ztratily velkou část své dynamiky s transformací dějin z narativního projektu na projekt kritické debaty a s realizací archeologie v 19. století jako komparativně objektivní a experimentální vědy.[citace nutná]
Fallibilismus je moderní, fundamentální perspektiva vědecké metody, jak ji formulovali Karl Popper a Charles Sanders Peirce, že veškeré poznání je přinejlepším aproximace a že každý vědec to musí ve svém výzkumu a nálezech vždy stanovit. Ve skutečnosti je to modernizované rozšíření pyrrhonismu. Historické pyrrhonisty někdy moderní autoři popisují jako omylníky. Moderní omylníci jsou také někdy popisováni jako pyrrhonisté.