Ve filosofii jsou epistemické teorie pravdy pokusy analyzovat pojem pravdy z hlediska epistemických pojmů, jako je poznání, víra, přijetí, ověření, zdůvodnění a perspektiva.
Různé takové pojmy lze klasifikovat do verifikačních teorií, perspectivalistických nebo relativistických teorií a pragmatických teorií.
Verificationismus je založen na ověřování tvrzení. Rozlišujícím tvrzením verifikátoru je, že výsledek takového ověřování je z definice pravda. To znamená, že pravda je redukovatelná na tento proces ověřování.
Podle perspektivalismu a relativismu je tvrzení pravdivé pouze ve vztahu k určité perspektivě. Zhruba je tvrzení pravdivé ve vztahu k perspektivě tehdy a jen tehdy, je-li touto perspektivou přijato, schváleno nebo legitimizováno.
Mnoho autorů píšících na téma pojmu pravda obhajuje nebo schvaluje kombinace následujících postojů. Každé z těchto epistemických pojetí pravdy lze podrobit různým kritikám. Některé kritiky platí plošně, jiné jsou konkrétnější.
Dva hlavní druhy verifikační filosofie pravdy jsou pozitivismus a-priorismus.
V pozitivismu platí tvrzení tehdy a jen tehdy, pokud je ověřitelné smyslovými zkušenostmi.
A-priorismus, často používaný v oblastech logiky a matematiky, zastává výrok pravdivý tehdy a jen tehdy, pokud jej apriorní úvaha může ověřit. V příbuzné teorii jistoty, spojované s Descartem a Spinozou, je výrok pravdivý tehdy a jen tehdy, je-li znám s jistotou.
Logický pozitivismus se pokouší kombinovat pozitivismus s verzí a-priorismu.
Podle perspektivalismu a relativismu je tvrzení pravdivé pouze ve vztahu k určité perspektivě. Sophistův relativista a Nietzscheho filozofie jsou jedny z nejznámějších příkladů takového perspektivalismu. Existují čtyři hlavní verze perspektivalismu a několik zajímavých pododdílů:
Individuální perspektivalismus
Podle individuálního perspektivalismu jsou perspektivy úhly pohledu konkrétních jednotlivých osob. Pro člověka tedy platí tvrzení tehdy a jen tehdy, pokud je touto osobou přijato nebo jí věří (tj. „platí pro mě“).
Discourse perspectivalism (Konvencionalismus)
Kolektivistický perspectivalismus
V kolektivistickém perspectivalismu jsou perspektivy chápány jako kolektivita lidí (kultury, tradice atd.). Existují zhruba tři verze kolektivismu:
Perspektiva je zhruba široký názor, a snad i normy a zvyklosti společenství lidí, možná že všichni mají nějaký společný rys. Takže tvrzení je pravdivé (pro společenství C) tehdy a jen tehdy, pokud mezi členy C existuje shoda, že tomu věří.
Z fašistického pohledu je perspektiva společenství vynucené mocí, autoritou, vojenskou mocí, privilegii atd. Takže tvrzení je pravdivé, pokud nás „činí mocnými“ nebo je „vyrobeno mocí“, tedy heslo „pravda je moc“.
Tento pohled na pravdu jako politický zájem může být volně spojován s Heideggerem nebo se specifickou analýzou historického a politického diskurzu Michela Foucaulta, stejně jako s některými sociálními konstruktivisty. Nacistická mystika komunistického pojetí „společenství krve“ se však radikálně liší od Heideggerovy nebo Foucaultovy kritiky pojmu individuální nebo kolektivní subjekt.
Perspektivy vytvářející pravdu jsou kolektivy, které se staví proti moci a autoritě nebo proti nim bojují. Například kolektivní perspektiva „proletariátu“. Takže tvrzení je pravdivé, pokud je „produktem politického boje“ za „emancipaci pracujících“ (Adorno). Tento názor je opět spojován s některými sociálními konstruktivisty (např. feministickými epistemology).
Transcendentální perspectivalismus
V tomto pojetí je perspektiva přinášející pravdu něčím transcendentálním a mimo bezprostřední lidský dosah. Představa je taková, že existuje transcendentální nebo ideální epistemická perspektiva a pravda je zhruba to, co je z této ideální perspektivy přijato nebo uznáno jako pravdivé. Existují tři poddruhy transcendentální perspektivy:
Ideální epistemická perspektiva je soubor „maximálně koherentních a konzistentních tvrzení“. Tvrzení je pravdivé tehdy a jen tehdy, je-li členem tohoto maximálně koherentního a konzistentního souboru tvrzení (spojeného s několika německými a britskými idealisty 19. století).
Teologický perspektivalismus
Teologicky je ideální epistemickou perspektivou perspektiva Boží („Boží názor“). Z této perspektivy je tvrzení pravdivé tehdy a jen tehdy, pokud souhlasí s Božími myšlenkami.
Ačkoli pragmatická teorie pravdy není striktně klasifikovatelná jako epistemická teorie pravdy, má vztah k teoriím pravdy, které jsou založeny na pojmech bádání a poznání.
Ideální epistemická perspektiva je perspektiva „dokončené vědy“, která se objeví v (časové) „mezi vědeckého bádání“. Návrh je pravdivý tehdy a jen tehdy, pokud v dlouhodobém horizontu dojde k jeho přijetí skupinou tazatelů využívajících vědeckého racionálního bádání. To lze také modalizovat: návrh je pravdivý tehdy a jen tehdy, pokud by v dlouhodobém horizontu došel k jeho přijetí skupinou tazatelů, pokud by použili vědeckého racionálního bádání. Tento názor je tedy modifikací konsensuálního názoru. Shoda musí splňovat určitá omezení, aby přijaté návrhy byly pravdivé. Například použité metody musí být metody vědeckého bádání (kritika, pozorování, reprodukovatelnost atd.).
Dlouhodobý vědecký pragmatismus obhajoval Charles Sanders Peirce. Varianta tohoto stanoviska je spojována s Jürgenem Habermasem.