Jeho práce o psychologii davu se stala důležitou v první polovině dvacátého století, kdy ji využívali výzkumníci médií, jako byli Hadly Cantril a Blumer, k popisu reakcí podřízených skupin na média.
Přispěl také k probíhajícím debatám ve fyzice o podstatě hmoty a energie. Jeho kniha Vývoj hmoty byla ve Francii velmi populární (dočkala se dvanácti vydání), a přestože některé z jejích myšlenek – zejména ta, že veškerá hmota je ze své podstaty nestabilní a neustále se pomalu mění ve světelný éter – byly tehdejšími fyziky (včetně Henriho Poincarého) přijaty pozitivně, jeho konkrétní formulace nebyly příliš brány v úvahu. V roce 1896 ohlásil pozorování nového druhu záření, které označil jako „černé světlo“ (což není totéž co dnešní černé světlo), ačkoli se později ukázalo, že neexistuje.
Le Bon se narodil v Nogent-le-Rotrou ve Francii a zemřel v Marnes-la-Coquette. Vystudoval medicínu a v 60. až 80. letech 19. století cestoval po Evropě, Asii a severní Africe, přičemž psal o archeologii a antropologii a vydělával si konstrukcí vědeckých přístrojů. Jeho prvním velkým úspěchem však bylo vydání knihy Les Lois psychologiques de l’évolution des peuples (1894, Psychologie národů), prvního díla, v němž se mu podařilo prosadit popularizační styl, který mu měl zajistit dobrou pověst. Brzy poté následovalo jeho nejprodávanější dílo La psychologie des foules (1895; český překlad Dav: studie o lidové mysli, 1896).
Le Bon se poté těšil značnému bezpečí v centru francouzského intelektuálního života. V roce 1902 zahájil sérii týdenních obědů (les déjeuners du mercredi), na které byly zvány významné osobnosti všech profesí, aby diskutovaly o aktuálních otázkách. Ze seznamu hostů je zřejmá síla Le Bonových osobních kontaktů: mezi účastníky byli Henri a Raymond Poincaréovi (bratranci, fyzik a prezident Francie), Paul Valéry a Henri Bergson.
Myšlenky uvedené v knize La psychologie des foules hrály důležitou roli v počátcích skupinové psychologie: Sigmund Freud ve svém díle Massenpsychologie und Ich-Analyse (1921, český překlad Skupinová psychologie a analýza ega, 1922) výslovně vycházel z kritiky Le Bonova díla.
Le Bon byl jedním z největších popularizátorů teorií nevědomí v kritickém okamžiku formování nových teorií sociálního jednání.
Wilfred Trotter, slavný chirurg z University College Hospital v Londýně, psal v podobném duchu ve své slavné knize Instincts of the Herd in Peace and War (Instinkty stáda v míru a válce) těsně před vypuknutím druhé světové války; byl označován za „Le Bonova popularizátora v angličtině“. Trotter také četl Freuda a byl to on, kdo seznámil Wilfreda Biona, který pro něj pracoval v nemocnici, s Freudovými spisy, a nakonec se on i Ernest Jones přičinili o vznik oboru, který se později nazýval skupinová psychologie. Oba tito muži se s Freudem úzce spojili, když krátce po anšlusu Rakouska uprchl. Oba muži byli úzce spjati s Tavistockovým institutem jako klíčové osobnosti oboru skupinové dynamiky.
Je možné tvrdit, že fašistické teorie vedení, které se objevily ve 20. letech 20. století, vděčí za mnohé jeho teoriím psychologie davu. Hitlerův Mein Kampf skutečně do značné míry čerpal z propagandistických technik navržených v Le Bonově knize z roku 1895.
Edward Bernays, synovec Sigmunda Freuda, byl ovlivněn Le Bonem a Trotterem. Ve své slavné knize Propaganda prohlásil, že hlavním rysem demokracie je manipulace masové mysli prostřednictvím médií a reklamy.