Studium blízkosti smrti je obor psychologie a psychiatrie, který se zabývá fyziologií, fenomenologií a následky zážitku blízkosti smrti (NDE).
Podle škály NDE zahrnuje zážitek blízké smrti několik nebo více z následujících 16 prvků:
IANDS – Přehled charakteristik
Dva souhrny charakteristik předložené IANDS potvrzují mnoho stejných rysů, ale také uvádějí rysy, které Greyson nezmiňuje.
Zážitek může mít i následky. Mnohé z následných účinků jsou spojeny se změnami osobnosti a pohledu na život a jsou považovány za prospěšné.
Možné následné účinky jsou: zvýšení smyslu života, ocenění života, sebedůvěra, sebeúcta, snížení strachu ze smrti, větší spiritualita a větší ekologická citlivost.
Ne všechny následné účinky jsou však prospěšné. V literatuře jsou popsány okolnosti, kdy změny postojů a chování mohou vést k psychosociálním a psychospirituálním problémům. Problémy často souvisejí s přizpůsobením se běžnému životu po NDE. Další kategorii, tzv. distresující neboli nepříjemné zážitky blízké smrti, zkoumali Greyson a Bush.
Výzkum – Historie a pozadí
Jednotlivé případy NDE v literatuře byly zjištěny již v dávných dobách. V 19. století se objevilo několik pokusů, které přesáhly rámec studia jednotlivých případů – jeden soukromý pokus provedli mormoni a jeden ve Švýcarsku. Až do roku 2005 bylo doloženo, že 95 % světových kultur se o NDE zmiňuje. Od roku 1975 do roku 2005 bylo v USA v retrospektivních studiích těchto jevů přezkoumáno přibližně 2500 samostatně hlášených osob a dalších 600 mimo USA na Západě a 70 v Asii. Prospektivní studie, které přezkoumávaly skupiny jedinců a po určité době zjišťovaly, kdo měl NDE, a které stály více peněz, identifikovaly 270 jedinců. Celkem bylo v té či oné studii přezkoumáno téměř 3500 jednotlivých případů z let 1975 až 2005. A všechny tyto studie provedlo přibližně 55 výzkumníků nebo týmů výzkumníků.
Výzkum zážitků blízké smrti se omezuje především na medicínu, psychologii a psychiatrii. Zájem o tuto oblast studia původně podnítily výzkumy průkopníků, jako jsou Elisabeth Kübler-Rossová (psychiatrička) a Raymond Moody (psycholog a doktor medicíny), ale také autobiografická svědectví, například knihy George Ritchieho (psychiatra). Kübler-Rossová, která se věnovala výzkumu v oblasti thanatologie a stála u zrodu systému hospiců ve Spojených státech, se do studia zážitků blízkých smrti pustila v pozdější části své kariéry. Naproti tomu Raymond Moody se o toto téma začal zajímat již na počátku své kariéry. V polovině sedmdesátých let, kdy absolvoval lékařskou praxi jako psychiatr na Virginské univerzitě, vedl rozhovory se zájemci o zážitky blízké smrti. Tato zjištění později publikoval v knize Život po životě (1976). Moody v knize popisuje různé prvky NDE. Prvky, které byly zachyceny pozdějšími badateli. Kniha přitáhla k tématu NDE velkou pozornost, ale setkala se také s poměrně velkou skepsí vědecké komunity.
Koncem sedmdesátých let byla také založena Asociace pro vědecké studium fenoménů blízké smrti (Association for the Scientific Study of Near-Death Phenomena), první skupina akademických výzkumníků, mezi nimiž byli John Audette, Raymond Moody, Bruce Greyson, Kenneth Ring a Michael Sabom, kteří položili základy oboru studií blízké smrti a provedli některé z prvních výzkumů NDE po Moodyho. Asociace byla přímým předchůdcem Mezinárodní asociace pro studium blízkosti smrti (IANDS), která byla založena v roce 1981. Tato skupina výzkumníků, ale zejména Ring, se zasloužila o vznik časopisu Anabiosis, prvního recenzovaného časopisu v tomto oboru. Časopis se později stal Journal of Near-Death Studies.
Bruce Greyson (psychiatr), Kenneth Ring (psycholog), Michael Sabom (kardiolog) a Melvin Morse (pediatr) zavedli studium zážitků blízké smrti do akademického prostředí, ale toto téma se často setkávalo s nedůvěrou akademiků nebo bylo považováno za tabu. Lékařská komunita se fenoménem NDE zabývala poněkud neochotně a peněz na výzkum z grantů bylo málo. Současný výzkum se také setkává se skepticismem lékařské komunity, ale objevují se i známky rostoucí informovanosti. Ring i Sabom však přispěli k nově vzniklému oboru zásadním způsobem. Ring vydal v roce 1980 knihu s názvem Life at Death: A Scientific Investigation of the Near-Death Experience. Na tento odborný text navázal v roce 1984 populárnější text s názvem Heading Toward Omega: In Search of the Meaning of the Near-Death Experience (Směřování k omegě: Hledání smyslu zážitku blízké smrti). Pozornost k tématu v akademické obci přitáhla také raná práce Michaela Saboma. Kromě toho, že přispíval materiály do akademických časopisů, napsal knihu Vzpomínky na smrt (1982), která je považována za vlivnou publikaci z počátků výzkumu.
Dalším raným příspěvkem do této oblasti byl výzkum britského neurologa a psychiatra Petera Fenwicka, který začal v 80. letech 20. století sbírat příběhy NDE. V roce 1987 prezentoval své poznatky v televizním pořadu, což vedlo ke shromažďování dalších příběhů. Odpovědi lidí se zážitky blízké smrti později posloužily jako základ knihy vydané v roce 1997 s názvem „Pravda ve světle“, kterou napsal společně se svou ženou Elizabeth Fenwick. Ve spolupráci s dalšími badateli, mimo jiné se Samem Parniou, Fenwick také publikoval výzkum o možném vztahu mezi srdeční zástavou a zážitky blízké smrti.
Jak výzkum v této oblasti postupoval, Greyson i Ring vyvinuli měřicí nástroje, které lze použít v klinickém prostředí. Greyson se také zabýval různými aspekty NDE, jako je psychodynamika zážitku, druhy NDE, typologie NDE a biologie NDE. Kromě toho upozornil na zážitek blízké smrti jako na předmět klinické pozornosti a naznačil, že následky NDE – v některých případech – mohou vést k psychosociálním a psychospirituálním problémům. Morse a jeho kolegové zkoumali zážitky blízké smrti u dětské populace. Zjistili, že děti uvádějí NDE, které jsou podobné těm, jež popisují dospělí.
Morse později vydal dvě knihy, jejichž spoluautorem byl Paul Perry a které byly určeny široké veřejnosti: (1990) a Transformed by the light: the powerful effect of near-death experiences on people’s lives (1992). Výzkum vstoupil i do dalších oblastí zájmu, například do oblasti duševního zdraví vojenských veteránů. Goza studoval NDE mezi válečnými veterány. Zjistila mimo jiné, že vojáci v boji uvádějí odlišné a méně intenzivní zážitky blízké smrti ve srovnání s NDE v civilní populaci.
Pim van Lommel (kardiolog) byl jedním z prvních výzkumníků, kteří přenesli studium NDE do oblasti nemocniční medicíny. V roce 1988 zahájil prospektivní studii, která zahrnovala 10 nizozemských nemocnic. Do studie bylo zahrnuto 344 osob, které přežily zástavu srdce. NDE uvedlo 62 pacientů (18 %). Z těchto pacientů 41 (12 %) popsalo jádrový zážitek. Cílem studie bylo prozkoumat příčinu zážitku a posoudit proměnné související s četností, hloubkou a obsahem. Další rozsáhlá, 30měsíční studie, provedená v nemocnici University of Virginia v roce 2001, které se zúčastnilo 1595 osob, zjistila, že 10 % pacientů se srdeční zástavou uvedlo zážitky blízké smrti. Důsledky srdeční zástavy zkoumali i další vědci. Ve studii z roku 2001 Parnia a jeho kolegové zjistili, že 11,1 % z 63 osob, které přežily srdeční zástavu, uvedlo vzpomínky na období bezvědomí. Některé z těchto vzpomínek obsahovaly prvky NDE.
V roce 2008 oznámila Southamptonská univerzita zahájení nového výzkumného projektu s názvem AWARE (AWAreness during REsuscitation). Studie měla být koordinována Southamptonskou univerzitou, ale zahrnovala spolupráci s 25 lékařskými centry ve Spojeném království, kontinentální Evropě a Severní Americe. Cílem studie bylo studovat mozek a vědomí během srdeční zástavy a ověřit platnost mimotělních zážitků a hlášených tvrzení o jasnozřivosti (schopnosti vidět a slyšet) během srdeční zástavy. Projekt stále probíhá a o datu zveřejnění výsledků zatím nebylo rozhodnuto. V poslední době přitáhla pozornost k tématu NDE také práce Jeffreyho Longa, a to jak v akademické, tak v populární oblasti. V roce 2010 vydal knihu, jejímž spoluautorem je Paul Perry, s názvem Evidence of the Afterlife: The Science of Near-Death Experiences (Věda o zážitcích blízké smrti). V této knize Long představil výsledky výzkumu více než 1 300 zážitků blízké smrti z celého světa.
Několik psychometrických nástrojů bylo přizpůsobeno výzkumu blízké smrti. Ring vyvinul vážený index základních prožitků za účelem měření hloubky NDE a tento nástroj byl pro tento účel použit i dalšími výzkumníky. Tento nástroj byl také použit k měření dopadu zážitků blízké smrti na dialyzované pacienty. Podle některých komentátorů index zlepšil konzistenci v této oblasti. Greyson však poznamenává, že ačkoli je index průkopnickým počinem, není založen na statistické analýze a nebyl testován na vnitřní soudržnost nebo spolehlivost. Ring také v roce 1984 vyvinul nástroj nazvaný Inventář životních změn (Life Changes Inventory, LCI), jehož cílem je kvantifikovat změny hodnot po NDE. Tento nástroj byl později revidován a standardizován a v roce 2004 byla zveřejněna jeho nová verze, LCI-R.
Greyson vytvořil Škálu zážitků blízkých smrti. Bylo zjištěno, že tato 16položková škála má vysokou vnitřní konzistenci, split-half spolehlivost a test-retest spolehlivost a byla korelována s Ringovým váženým indexem základních zážitků. Otázky formulované v této škále se týkají těchto dimenzí: poznání (pocity zrychleného myšlení nebo „přehledu života“), afektu (pocity klidu a radosti), paranormálního zážitku (pocity pobytu mimo tělo nebo vnímání budoucích událostí) a transcendence (zážitek setkání se zemřelými příbuznými nebo zkušenost s nadpozemskou sférou). Jako standardní kritérium pro zážitek blízké smrti bylo použito skóre 7 a více bodů z 32 možných. Tato škála je podle autora klinicky užitečná pro odlišení NDE od organických mozkových syndromů a nespecifických stresových reakcí. Později bylo zjištěno, že škála NDE odpovídá Raschovu modelu hodnotící škály. Nástroj byl použit k měření NDE u osob, které přežily srdeční zástavu, u osob, které přežily kóma, u pacientů/osob, které přežily mimonemocniční srdeční zástavu, u osob zneužívajících návykové látky a u dialyzovaných pacientů.
Koncem 80. let 20. století Thornburg vytvořil dotazník znalostí a postojů k fenoménu blízké smrti. Dotazník se skládá z 23 položek s pravdivou/nepravdivou/neurčitou odpovědí, které hodnotí znalosti, 23 položek Likertovy škály, které hodnotí obecné postoje k fenoménu blízké smrti, a 20 položek Likertovy škály, které hodnotí postoje k péči o klienta, který prožil NDE.
Znalostní a postojové části nástroje byly testovány na vnitřní konzistenci. Obsahová validita byla stanovena pomocí panelu odborníků vybraných z oblasti ošetřovatelství, sociologie a psychologie. Nástroj byl použit k měření postojů a znalostí o zážitcích blízkých smrti u vysokoškolské populace, u duchovních, registrovaných psychologů a hospicových sester.
Greyson ve svém výzkumu použil také běžné psychologické metody, například škálu disociativních zážitků (The Dissociative Experiences Scale), která měří disociativní symptomy, a index ohrožení (The Threat Index), který měří ohrožení způsobené osobní smrtí.
Výzkumné organizace a akademická pracoviště
Oblast studií blízké smrti zahrnuje několik komunit, které se zabývají fenomenologií NDE. Největší z těchto komunit je IANDS, mezinárodní organizace se sídlem v Durhamu v Severní Karolíně, která podporuje vědecký výzkum a vzdělávání v oblasti fyzické, psychologické, sociální a duchovní povahy a důsledků zážitků blízké smrti. Mezi jejími publikacemi najdeme recenzovaný časopis Journal of Near-Death Studies a čtvrtletní zpravodaj Vital Signs. Organizace také spravuje archiv kazuistik blízké smrti, které slouží k výzkumu a studiu.
S aktivitami oboru Studium blízkosti smrti je spojeno několik akademických pracovišť. Mezi nimi najdeme University of Connecticut (USA), Southampton University (Velká Británie), University Of North Texas (USA) a Division of Perceptual Studies na University of Virginia (USA).
IANDS pravidelně pořádá konference na téma zážitků blízké smrti. Prvním setkáním byl lékařský seminář na Yaleově univerzitě v New Havenu (CT) v roce 1982. Následovala první klinická konference v Pembroke Pines (FL) a první výzkumná konference ve Farmingtonu (CT) v roce 1984. Od té doby se konference konají téměř každoročně ve velkých městech USA. Mnohé z konferencí se zabývaly konkrétním tématem, které bylo definováno předem. V roce 2004 se účastníci sešli v Evanstonu (IL) pod názvem:
„Kreativita ze světla“.
Několik konferencí bylo uspořádáno na akademických pracovištích. V roce 2001 se výzkumní pracovníci a účastníci sešli na Seattle Pacific University.
V roce 2006 se Texaská univerzita MD Anderson Cancer Center stala první lékařskou institucí, která hostila výroční konferenci IANDS.
První mezinárodní lékařská konference o zážitcích blízké smrti se konala v roce 2006. Jednodenní konference ve francouzském Martiguesu se zúčastnilo přibližně 1 500 delegátů, včetně lidí, kteří tvrdí, že prožili zážitky NDE. Mezi vědci, kteří se konference zúčastnili, byl i anesteziolog a lékař intenzivní péče Jean-Jacques Charbonnier a průkopnický výzkumník Raymond Moody.
Journal of Near-Death Studies
IANDS také vydává čtvrtletník Journal of Near-Death Studies, jediný odborný časopis v této oblasti. Časopis je mezioborový, usiluje o nezaujaté zkoumání NDE a souvisejících jevů a vítá různé teoretické perspektivy a interpretace, které jsou založeny na vědeckých kritériích, jako je empirické pozorování a výzkum.
Kritika a skeptické názory
Kritika oboru studií blízké smrti přichází od komentátorů z vlastních řad. V otevřeném dopise komunitě NDE Ring poukázal na „problém možné náboženské zaujatosti ve studiích blízké smrti“. Podle Ringa obor studií blízké smrti, stejně jako širší hnutí NDE, přitahuje různé náboženské a duchovní příslušnosti z řady tradic, které ve prospěch výzkumu NDE vznášejí ideologické nároky. Podle jeho názoru to ohrožuje integritu výzkumu a diskuse.
Závěry výzkumu NDE byly také zpochybněny několika autory z oblasti psychologie a neurovědy. Neurovědkyně Susan Blackmoreová zpochybnila výsledky výzkumu NDE a naopak se vyslovila pro neurologické vysvětlení. Skeptické názory vyjádřil také psycholog Christoper French, který naznačil, že NDE „může být jen snahou mozku dát smysl velmi neobvyklé události“.
Komentátoři poukazují na to, že je velmi obtížné ověřit, zda v případě NDE skutečně nedošlo k žádné měřitelné mozkové aktivitě. Existuje mnoho typů mozkové aktivity a k jejich ověření je zapotřebí různých typů testů. Většina těchto typů testů se obvykle neprovádí, když se u pacienta provádí pokusy o neodkladnou resuscitaci. Je například docela dobře možné, že pacient, který nevykazuje žádnou aktivitu na EEG, může mít přesto mozkovou aktivitu, která se objeví na FMRI, PET nebo catSCAN. Slovy Dr. Marka Cohena, výzkumníka v oblasti neurozobrazování na UCLA: Cohen: „EEG se může jevit jako ploché i v přítomnosti vysoké aktivity, pokud tato aktivita není synchronní. EEG se například zplošťuje v oblastech, které se podílejí na přímém zpracování úkolů. Tento jev je znám jako desynchronizace související s událostmi.“[80].
Navíc k NDE mohlo stejně dobře dojít před nebo po jakémkoli stavu připomínajícím smrt mozku. Neexistuje žádný způsob, jak ověřit načasování vzniku vzpomínek vzhledem ke skenování mozku, když pacient není při vědomí.“[81] Zážitky, které uvádějí subjekty NDE, hlásili i jiní pacienti, jejichž zážitky měly známé spouštěče (většinou chemické látky psychedelické povahy.) Je známo, že chemické procesy, které probíhají v mozku při nedostatku kyslíku, mají některé společné rysy s účinky psychoaktivních látek. [potřebná citace]